Jdi na obsah Jdi na menu
 


TRÁVNÍK a NADĚJE
v prosinci  r. 2024

Panství ZTRACENÝCH, nebo ZATRACENÝCH?

I. část  ZTRACENÁ GENERACE


V Trávníku, Naději, ale také v Praze, začala zima. Se sněhem a mrazem.
To je doba, kdy by každý uvědomělý chalupář, zejména seniorského věku, měl zahájit dobu chalupářského „klidu“. V té době by měl maximálně odklízet sníh, štípat dříví a topit v kamnech. Pokud pobývá v Trávníku, nebo v Naději, tak se jiné aktivity moc nenabízejí.


Díváme-li se na panoramatický zimní obrázek vzdáleného Záhvozdí z vyhlídky od silnice nad Trávníkem, vidíme nejen krásné zákoutí Lužických hor, ale také prostor s velmi zajímavou historií. Pokusíme se historii odhalit co možná nejdále.

30-zahvozdi-v-zime.jpg
Zimní vyhlídka z Trávníku na Záhvozdí.

Uplynulý rok nebyl klidný a určitě si nemyslíme, že jsme od jara do zimy zaháleli. Naše chalupářská skupina PPD (podzimní pochod důchodců) o rok zestárla, zhoršily se také  schopnosti pochodujících. Znejistěli jsme. Můžeme však více rozjímat nad vzpomínkami z našeho dlouholetého pochodování. 

 

1-ronov.jpg 2-ronov-pole-suti.jpg

 Obr. č. 1 a č. 2

Článek Hrady a tvrze mezi Bezdězem a Žitavou je ve Zpravodaji od prosince r. 2021. Vznikl po velmi hezkém výletu PPD na hrad Ronov u Stvolínek (obr. č. 1). To jsme byli ještě v „plné síle“ a na krásný kopeček podobný Klíči ale výšce pouhých 552 m jsme skoro „vyběhli“. Zdolali jsme i suťové pole ostrých čedičových kamenů. Cesta zpět již tehdy naznačila, že to zase tak jednoduché nebude.
Nezbývá než konstatovat. Nastal čas, kdy zaměníme turistické značky, které nás vedly za poznáváním na krásné kopce s hrady a pamětihodnostmi, za turistiku vyznačenou letopočty v knihách o historii okolí našich chaloupek.

I v této turistice jsou také záludná místa. V historii se často stane, když minete „značky“, tak se také ztratíte, dokonce v početnější skupině.
O tom bude také naše dnešní povídání. Nejenom lidé se ztratí, ale také hrady.

3-ronov-hrad-.jpg
Obr. č. 3 

Z velkého počtu hradů a tvrzí Českolipska se „vytratily“ ty nejstarší věkem tak, že po nich zbylo jen pár kamenů. Některé vykopávají archeologové ze základů nově vzniklých zámků. Jiné zanikly ztrátou svého významu a dokonce také tím, že stály na skalách, kde se těžil například potřebný mlýnský kámen- žernov. To je případ našeho hradu Milštejnu, ve středověku správního centra Milštejnského panství. K tomuto cíli budeme směřovat.

Zůstaňme chvíli na Ronově. Uvádíme-li, že se některé hrady na kopcích vytratily, nebo na jejich místech byly postaveny jiné, pak hrad na Ronově může být jedním z nich.
Trosky hradu (obr. č. 3) vzniklého a nedostavěného někdy v období husitské revoluce, mají půdorys obranného bergfritového hradu ze staršího období. Je zde hradební opevnění, zbytky paláce, ale věž byla vystavěná již jako obytná a čtverhranná. Hrad nebyl dostavěn.

4-ronov-hrad-lom.jpg
Obr. č. 4

Při prohlídce areálu zaujal pozorné turisty zbytek lomu sloupcového čediče (obr. č. 4), který je doslova vezděný do stěn hradu z lomového čediče. Tento mohutný pilíř uvnitř paláce, vytváří poměrně rozlehlou hlinitopísčitou plošinu nad hradním nádvořím. Tato plošina je dobře rozeznatelná (obr. č. 3). Zde, na skalním masivu mohla stát původní válcová bergfritová věž s palácem v prostoru nádvoří. Nádvoří bylo později lomově vytěžené pro stavbu vznikající v období kolem r. 1429. Věž zde mohla stát i v době nového hradu.
Je to vize, která vychází z možnosti, že pozdější hrad  byl postaven na místě svého předchůdce, který ztratil svůj význam v době, kdy končila Velká kolonizace. Byl rozebrán.

 

5-zamecky-vrch.jpg
Obr. č. 5

Asi dvacet kilometrů od Ronova na sever, u České Kamenice na Zámeckém vrchu (obr. č. 5) stojí trosky hradu Kamenice. Z větší vzdálenosti jde o stejně malý, ale „ostrý“ kopeček, možná s podobným osudem svého hradu. Bylo by to oprávněné. 
Přemysl Otakar II. byl asi v době Velké kolonizace ještě oslovován titulem syn krále Václava I.. Po r. 1252 udělil vznikajícímu městu městská práva.  Václav II. Českou Kamenici postoupil Markvartici Janu z Michalovic, který jí přičlenil ke svému hradu Ostrý nad Ploučnicí, kousek od města Benešov nad Ploučnicí. Ale hrad na Zámeckém vrchu zřejmě postavili až později Vartenberkové.  Na kopci nic nenaznačuje, že by zde dříve byl starší hrad.

6ppd-na-zamecky-vrch.jpg 7-vzhuru-zkratkou.jpg

Obr. č. 6 a č. 7

 

Po pohodlné naučné stezce jsme dorazili k lesu a pokračovali jsme po značené turistické cestě (obr. č. 6). Vrch je sice nízký, ale stoupající cesta po stráni umožňuje krásný výhled na Kamenici a do dalekého okolí. Bylo jako vždy při PPD krásné počasí.


Cesta lesem nás zavedla k neznačenému rozcestí (obr. č. 7). V každém případě to byla cesta k vrcholu a vypadala velmi přátelsky. „Pohodlná“ zkratka  se nepředvídatelně zúžila a dovedla starší pány do rozlehlého a vratkého čedičového pole hrubého velkého štěrku s ostrým a vratkým kamením (obr. č. 2 - použitý pro demonstraci podobné sutiny na Ronovu je fotografován z místa, kde již nebezpečí nehrozilo). Vytvořila se průzkumná skupina postupující „zrychleným posunem“ vzhůru až k té cestě na obr. č. 9, a to bylo překvapení. Dorazili jsme na původní pohodlnou cestu.

 

8-zamecky-vrch.jpg

Obr. č. 8


Intenzivně fotografující dokumentarista a autor článku zůstal trčet na stezičce rozviklaných šutrů s fotoaparátem a bez hole!!  Následky pádu na to kamení lze odhadnout. Fatální.  Na vratkých nohách a vratkém kamení a bez hole. Velmi špatné. Zachránil to bezinkový prut, který v tom poli zázračně vyrostl a posloužil jako hůl. Poslední čtyři metry k němu byly pro provazochodce. Turista nebyl pozorný, bylo to „o fous“ (kvalita obrázku odpovídá stavu fotografa).

 

9-zamecky-vrch-.jpg 10-zamecky-vrch-.jpg 10-zamecky-vrch-.jpg

Obr. č. 9 - č. 10 - č. 11

Vrcholová část kopce je zajímavou přehlídkou vyvřelého sloupcového čediče, podobně jako je tomu v Práchni u Varhan, ale s jinak složenými sloupy.   
První obrázek (č. 9) můžeme pojmenovat podle podobného jmenovce z jiného kopce Čertova zeď, druhý by mohl být Starý hrad (obr. č. 10)-ale není, třetí vypadá jako stěna katedrály (obr. č. 11). Na toto divadlo přírody vede celkem pohodlná cesta po úbočí, kterou jsme zpět s nadšením použili. 

V září 2023 byl výlet do České Kamenice za slunného počasí úspěšný, velice pěkný a poučný, vlakem Svor-Jedlová – Č. Kamenice a zpět i romantický. 
Pro PPD již zřejmě poslední.

Z rozhledny Kamenického hradu (obr. č. 12) je, jak jsme již popsali, nádherný rozhled v rozsahu celého horizontu. Dominantní Česká Kamenice, okolní vesnice a kopce. Dlouhé pohoří na horizontu je České Švýcarsko. Zajímavá je dvojitá silueta kopců na obzoru. První menší se jmenuje Strážiště (469m n. m.), druhý v ose za ním je Růžový vrch (619m n. m.).

 

12-hrad-kamenice.jpg 12a-zamecky-vrch-540m--.jpg
Obr. č. 12 a na rozhledně hradu


Necelých třicet km v přímém směru, za těmito kopci leží v německém Sasku hrad-pevnost Königstein. Autem po silnici z Kamenice je to asi 43 km. Z Trávníku o dvacet kilometrů víc.
Hrad Königstein leží na stolové pískovcové hoře, která je po celém obvodu hradu ohrazená hradbami nad vysokou skalní stěnou. Jde o ochranný hrad zemské vodní cesty po Labi (obr. č. 13).

 

13-konigstein.jpg

Obr. č. 13

Obrovská skála nad protékajícím Labem patřila ve středověku Českému království. Stojí na hraničním trojmezí v Horní Lužici. Asi kolem r. 1233 zde král Václav I. nechal postavit hrad. Zde se konaly porady krále s velmoži ze Saska, Míšenska a Braniborska. V novověku byla pevnost využívána jako sídlo vojenské posádky. V době krále Václava I. se používal pro Königstein (česky Králův kámen) název „Na Kameni“ (obr. č. 14).


Pro naše další  povídání o historii panství Milštejnského hledáme nejvhodnější místo, spíše pootevřené „dveře“, které umožňují vstoupit do prostoru dění v třináctém století na nějakou, alespoň trochu značkami označenou cestu, která vypadá, že by mohla vést k cíli.

 

14-hrad-konigstein-.jpg

Obr. č. 14

Zdá se, že cesta začíná Na Kameni ve směru, kterým se právě díváme z hradu Kamenice. Labe je jednou z asi nejpoužívanějších cest, po které se dopravovali kolonisté ze sousedního Saska do nových domovů v Českém království.


Druhou cestou na severu, do prostoru Milštejnského panství, se putovalo asi nejvíce od Žitavy. Pěší a jízdní přístup po kamenitých obchodních cestách od saské Pirny a hradu Na Kameni. To je dobrý směr.
Purkrabím na hradě v r. 1239 (nevíme od kdy a do kdy), je


Jaroslaus cum fratre suo Gallo, filii Marquardi-
Jaroslav se svým bratrem Gallusem, synové Marquardovy.
(Havel z Lemberka.)


Při našem putování budeme často odbočovat v odkazech a vysvětlivkách.
Stále jsme pouhými pozornými turisty. Bez opěrných hůlek se neobejdeme. Cestou se orientujeme podle informací ze  studie Blahoslavená Zdislava z Lemberka, kterou v r. 1941 vypracoval již nežijící historik pan Zdeněk Kalista. (Pan Zdeněk Kalista nar. 22. 7. 1900 Benátky nad Jizerou – t17. června 1982 Praha, docent Univerzity Karlovy, český katolický historik)
Latinské překlady jsou z originálu přeloženy překladačem GOOGLE. 

(Odbočíme.)

15-rodokmen-ronovcu-a.jpg16-rodokmen-ronovcu-b-.jpg
Obr. č. 15 a č. 16
Schematická genealogie Ronovců a Berků z Dubé s důrazem na majitele Milštejnského a Zákupského panství. Autor pan Ing. Jaroslav Panáček, historik, Vlastivědné muzeum v České Lípě.

Je třeba se zmínit, proč jsme odbočili od Markvarticů k rodovému stromu  Ronovců. Podstatným faktem je, že současná česká historiografie
(obecně také světová) zjednodušeně dějepisectví, se pevně drží základní zásady zkoumání. Historici bádají v mezích prokazatelnosti svých zjištění a tvrzení.
To znamená, že v genealogickém stromu života (fylogenetický strom) jsou uvedeny prokazatelné údaje (místo kde se větev rozvětvuje je uzel), „jmenovka“ se jménem posledního předka (nazývá se taxon), rok narození, rok úmrtí atd., v našem případě rozrodu Ronovců, včetně kmenu a rodových větví (obr. č. 15 a č. 16).

Znázornění stromu Ronovců (obr. č. 16) má kořeny v hradu Ronov nedaleko Žitavy v Horní Lužici. Zakladatelem rodu, o kterém historie prokazatelně ví, je šlechtic Smil Světlický (někdy Smil z Tuháně). Pan Smil se objevuje v kořenech stromu mezi roky 1188-1216, kdy údajně zemřel.

Pouhých 28 let jeho života o něm něco víme, ale o tom někdy později. Na housecké větvi Berků z Dubé (obr. č. 17) je uveden Hynek z Dubé (označeno zelenou hvězdičkou). Pan Hynek (také Jindřich) je nám k dispozici mezi roky 1391-1413, dvacet dva let za vlády Václava IV. Je zakladatelem tzv. milštejnské linie a prvním Berkou, který se psal „z Milštejna“. Někdy kolem r. 1394 se jako jeden ze sedmi synů stal po otci Jindřichovi majitelem Milštejnského panství.

17-ronovecky-kmen.jpg
Obr. č. 17

Abychom se zorientovali v důsledcích, které se objevily po seznámení se s rozrodem Ronovců, nahlédli jsme více do cvikovské publikace Cvikov na úpatí Lužických hor. Historickou kapitolu do třicetileté války napsal pan Panáček. 

Je dost nepravděpodobné, že by bylo panství pojmenováno po nějakém lomu na mlýnské kameny. V tomto případě nelze panství od hradu oddělit, je jeho správním centrem. „Široko daleko“ se jiné nenabízí. Starý Cvikov, ještě vesnice, není Jabloná s Lemberkem. První napsaná zpráva o Milštejnu je v kronice Jana z Gubenu z r. 1343. Otec Hynka Dubského (s přídomkem starý, jednooký) není v rodokmenu datován, data chybí. Je však pravděpodobné, že v r. 1343 panství vlastnil, to je doloženo snad i dědickým zápisem. Není však psáno, kdo a kdy hrad postavil. 

Výše uvedenými zjištěními bychom mohli naše putování do doby vzniku panství a jeho hradu ukončit. Věc je jasná. Někdy kolem r. 1343 za panování obou Lucenburků. A vrátíme se k Jindřichovi Na Kámen?
Nikoliv.

18milstejn-2.jpg 19-milstejn-hradby.jpg 
Obr. č. 18 a č. 19

Dokončíme jednu maličkost.
Součástí pravé části stromu je také rytina portrétu Jindřicha z Lipé od Bartoloměje Poprockého z r. 1602. Je označena jako fiktivní – smyšlená, neexistující. V našem případě je založena na představě, jakou si o slavném rytíři vytvořil rytec, více jak 400 let před námi (rytířství ještě existovalo). I to má svojí historickou hodnotu.

Smyšlený, spíše vymyšlený příběh je bajka, ale může to být i román - označuje se jako fabulace. Lze jí použít v beletrii, nebo v romantickém obraze. Nikoliv v historické práci. 

Rytina Milštejnu od K. Brantla z r. 1848 však fabulací není. Skutečný terén před bránou a zdí do hradu (obr. č. 19) si rytec přizpůsobil k „obrazu svému“ (svah má výšku asi deset metrů), skála s bránou a hradbou je pravděpodobně v té době původní s vyzděným obloukem kvádry (obr. č. 18). Hradby s bránou mají tloušťku kolem jednoho metru. Smrčky na bráně tam mohly být. Skála za bránou je zadní stěna lomu, která byla později vylámána. I žernov (mlýnský kámen) tam poblíž dodnes leží.
Na romantickém obraze hradu nemohou chybět srnky.

 

17-ronovecky-kmen.jpg

Obr. č. 20

Zdá se, že jsme ustrnuli. Něco není v pořádku. Prakticky celý výše uvedený rozrod Ronovců je zaměřený na Dubskou větev. Již v dříve zveřejněných povídáních jsme uvedli, že páni z Dubé vlastnili mnoho hradů v oblasti dnešního Českolipska (již za velké kolonizace). Vlastnili i Milštejn, ale až po smrti Jindřicha z Lipé. Berka z Dubé zřejmě odkoupil Sloup od dědiců. To mohlo později potkat i Milštejn s jeho panstvím. Jeho existence je zaznamenaná v období husitství i dále do doby kdy, se změnilo na panství Zákupské.

Co na stromu nevidíme na první pohled a již jsme to uvedli výše je, že někde nad Chvalem z Lipé by měl být taxon -„jmenovka“ se jménem otce Jindřicha z Lipé a jeho bratra Čeňka. Kdo je jejich otcem zatím nevíme.
Podivné také je, že od Častolova ze Žitavy a jeho bratra Jindřicha ze Žitavy, kteří mizí po r. 1250, prakticky současně se objevují jejich potomci také ve stejnou dobu. Musíme vzít na vědomí, že nejde o datum narození, uvedeno je jedno datum úmrtí - pro historii zmizeli, nebo se „právě“ vynořili. 

To se týká i Jindřicha ml. - Smila z Lichtenburka. V rozrodu chybí Častolov (r. 1257), který používal přídomek z Frýdlantu. Mohl by to být již „mrtvý“ otec (uvádí se, že zemřel někdy po r. 1253?), nebo syn, který zmizel jako ostatní. Královský stolník a purkrabí pražský Hynek z Dubé se naopak opožděně vynořil v r. 1276. A zmizeli i jiní.


22-hrad-lipy.jpg 21.jpg
Obr. č. 21 a č. 22

Z Lipské větve zůstal pouze Chval, který však je „vidět“ krátce a mizí také. Stačil však postavit hrad Lipý na ostrově v blatech Ploučnice, blízko brodu kudy vedla Lipská „silnice“ do Žitavy (obr. č. 21). Zřejmě Chval také pozval na Lipý cisterciáky, aby mu pomohli vysušit bažiny a blata ramen Ploučnice. Po nich v místě kde vznikalo později město, zůstalo při brodu na původní Lipské cestě Staré Proboštství (obr. č. 22). Vrátíme se sem později.

Jak to tak vypadá, opět jsme se při putování i po letopočty značené cestě dostali do míst, kde se cesta dokonce vytratila. Nastala inverze, informační mlha? Mlha pohltila nejen historické osobnosti, ale s nimi i dějepisné souvislosti, které by napomohly mlhu rozptýlit. 
To je podstata vyjádření odborníka v té době nade všemi českými badateli v dějepisectví.

 

a-frantisek-palacky.jpg
František Palacký  r. 1798-r. 1876

František Palacký, který je považovaný za zakladatele nového českého dějepisectví, o vymizení nejenom Lipské větve Ronovců věděl. On a jeho badatelští následovníci až do současnosti neměli jinou možnost, než dodržet zásadu prokazatelnosti svých tvrzení. Není co řešit, ti lidé se někam ztratili.

Předchozí historie první poloviny 13. století byla v záležitostech rozrodů nejvlivnějších rodů v království ve značné míře prokazatelně známá. Dal se předvídat nástup následné generace nejen v Ronovském rodovém stromu. Ale to se za podivných okolností nestalo.

Musíme však dodat, že „mlha“ zhoustla také tím, že se prokazatelně v dávné přemyslovské historii objevil příběh, který „ztracení generace“ umožňuje vykládat jako její zatracení. Mohlo dojít k tomu, že ti co zmizeli, byli zatraceni a vypuzeni například z přízně krále a jeho okolí? Kam? Nikdo neví. Stalo se?

 Příběh je zveršovaný a zapsaný asi v počátku prvního desetiletí 14. století v Dalimilově kronice.

Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila je první česky psané historické dílo a jedno z prvních českých literárních děl vůbec.
Úvod, stať o kronice, poznámky a rejstříky
napsala a sestavila Marie Bláhová.
Praha 1977

Popisuje velmi složitou situaci krále Václava I., kterému náhle zemřel v r. 1247  dvacetiletý prvorozený syn Vladislav,  markrabě moravský a dynasticky oženěný rakouský vévoda. Tímto „úderem“ Václav přišel o svého prvorozeného dědice a královského nástupce.

 

vaclav-i..jpg mlady-premysl-otakar-ii..jpg

 
Dalimil popsal následný příběh ze života mezi otcem Václavem I. a jeho druhorozeným asi patnáctiletým synem Přemyslem Otakarem II., v době kdy král prožíval možná nejtěžší období v době svého kralování. Přemysl nebyl korunovaný.
(Pro oživení příběhu jsme použili obrázek z Talk show DějePIC!, kterou realizovalo ostravské studio České televize v režii Romana Motyčky, na programu Déčko v r. 2017 a ve většině rolí se objevují ostravští konzervatoristé. Přemysl je z naučné animace pro I. st. ZŠ)

Král ztratil syna, vévodství v Rakousku, ochabl jako vladař, ztratil zájem o vládnutí. Na uvolněné místo na Moravě jmenoval synka Přemysla Otakara, a aby utišil nespokojenou šlechtu, postavil jej vedle sebe jako „mladého“ krále. Odjel na Křivoklát a izoloval se i od své manželky královny Kunhuty Štaufské. Ta se již konce této šlamastiky nedožila.

Odbojná česká šlechta, nesnášející svou králem do země infiltrovanou novou německou součást z blízkého západu, si r. 1248 tajně zvolila natěšeného, ctižádostivého a značně namyšleného královského jinocha za svého mladého krále. A ten jako nedorostlý, ale dost fyzicky vyspělý „rytíř“, začal s ozbrojenci, kterým „velel“ přátelům krále plundrovat jejich severočeské majetky. Především pánům (údajně starcům) z blízkého okolí krále, kde vyrůstal a které dobře znal. Byli to Hrabišici, Ronovci a Markvartici. 

Někdy po úmrtí bratra  ještě před konfliktem s otcem cvičili tito rytíři mladého Přemysla pro dobu, kdy se stane rytířem. Původně jako druhorozený údajně docházel do školy vyšehradského proboštství a učil se na preláta. (Úsměvný příběh kdy dvanáctiletý prevít zapálil při výuce hábit kanovníka Gregoriho, který má na starosti jeho vzdělání v oboru logiky a matematiky?" popsal v románu Jednoký král historik Vlastimil Vondruška.)

Příběh zkrátíme.

Přátelé krále (dle Dalimila starci?), jeho nejbližší skupinu tvořili Častolov ze Žitavy, Jindřich ze Žitavy, jeho syn Smil z Lichtenburku, Boreš z Rýzenburku, Jindřich z Hrabišic (který v t. č. je Na Kameni) a jeho bratr Havel (později z Lemberku), asi i Vítkovci (pozdější Rožmberkové) reprezentující šlechtu starého krále. Vytvořili vojenskou skupinu, které veleli Boreš z Rýzenburku, Havel z Lemberku a jeho starší bratr Jindřich. V listopadu 1248, již za sněhu vojáci krále rozprášili na ostrůvcích u Mostu (vojsko?) tlupu Přemysla, který musel potupně utéct.

23-premysl-otakar-ii.-1.jpg
Obr. č. 23 


 Trvalo to ještě dlouho, král na „tehdejším západě“ v Sasku a Míšni sebral vojsko, dobil Prahu (vzdala se) a oblehl synkem Přemyslem opevněný pražský Hrad. Nemohlo to dopadnout jinak, vzpurný synek byl  jeho jedinou dynastickou nadějí. Král se „dohodl“ se synkem. Praha otevřela Václavovi brány. Přemysla krátkodobě zavřel na hradě Přimdě, ponechal mu jen Markrabství Moravské. Psal se rok 1249.

Odbojné šlechtě odebral část hradů a pozemků a podle Dalimila je tři roky věznil. Celkem smírně s nimi zacházel a nakonec odpadlíky omilostnil („pouze“ dvě popravy).

Dobře věděl, že česky i německy mluvící šlechtu bude v budoucnu Přemysl Otakar II. potřebovat. Byl stále markrabím moravským, ale jeho nejbližší okolí v Brně obsadil Václav I. svými věrnými (starci). Tam dostal výcvik a nové „rytířské“ vychování (od starců). V několika  následujících letech při králi Václavovi, kterému zemřela královna Kunhuta, Přemysl vladařsky asi dospěl. Přemysl se z „rozhodnutí otce“ oženil s dědičkou rakouského a štýrského vévodství a římskou královnou, vdovou po římském králi Jindřichem VII. štaufským.


Vévodkyně Markéta Babenberská (obr. č. 25) byla podle tradovaného popisu sice bohatá, ale stará („bába“). Je třeba to upřesnit: Přemysl se narodil kolem r. 1233, v době svatby r. 1252 mu bylo 19 let (byl „fešák“, vycvičený a vychovaný rytíř?), Markéta se narodila v r. 1204 a v době své druhé svatby (vdova po vévodovi) jí bylo 48 let. (Rozdíl skoro 30let.) Za to co provedl otci, byl v nejlepších rukách. Velmi mu pomohla. A z počátku si toho byl vědom.

 

24-premysl-otakar-ii.-2.jpg 25-marketa-babenberska.jpg

Obr. č. 24 a č. 25

Markéta na obraze v klášteře Klosterneuburgu, kam odešla po rozvodu s Přemyslem. Manželství trvalo od r.1252- r.1261.


Václav tím opět získal Vídeň a levobřežní rakouské Podunají. Přemysl mohl dědit.
 A stalo se. Otec král Václav I. zemřel v r. 1253.

Zbývá vysvětlit, jaké okolnosti doprovázejí oba výše uvedené obrázky č. 23 a č. 24. 
 Obrázky jsou z rozsáhlé a složité studie Přemysl Otakar II, kterou lze vypůjčit z Městské knihovny v Praze. Autorem je historik pan Josef Žemlička (profesor Filosofické fakulty v Praze, obor české dějiny).
V popisu na str. 93 pan Žemlička uvádí, že na fresce by mohl být vyobrazený „mladý“ král. Původ fresky je uvedený na popisu obrázku.

Obr. č 24 je výřez zvětšený tak, aby bylo možné lépe rozlišit obličej postavy a jeho výraz.  Jde o čistou náhodu, že se výřez z obr. č. 23 a obr. č. 25 dostaly vedle sebe (původně to nebyl záměr), ale pokud by jen trochu byla pravda, že mladík na obrázku je Přemysl Otakar II., pak vše co jsme napsali výše, se mohlo stát. (Pozor, jde o subjektivní názor.)

Dívá se na nás výrostek s rozpačitým pohledem. Je bezradný, protože byl důrazně „poučen“, že to co se stalo, se nedělá. Rozhodně má k rytíři dost daleko. Právě se od otce dověděl, že ta dáma na sousedním obrázku bude jeho manželka. Ta s tím shovívavě a moudře souhlasí.
Aby se trochu sebral, má na to ještě dva roky. 
Hra na vojáky je u konce. V pohledu „mladého krále“ není vidět nenávist, ani pomstichtivost.
Král vyhrál a rozhodl.

26.jpg 27-.jpg
Obr. č. 26 a č. 27
Asanace staroměstského Josefova svým rozsahem a intenzitou patřila k nejrozsáhlejším asanacím v Evropě na přelomu 19. a 20. století. Systematická likvidace řady historických staveb (obr. č. 28), vyvolala reakce veřejnosti a nové podněty v oblasti památkové péče.
Historické centrum Prahy neodpovídalo představě české politické reprezentace o velkoměstě na počátku 20. století. Obvod asanace měl celkovou rozlohu zhruba 380 000 m² a nacházelo se v něm přes 600 domů. Částečné demolice začaly již roku 1895, masivní bourání pak probíhalo od konce roku 1896. Největší asanační zásahy však proběhly do roku 1914.(Wikipedie)

https://cs.wikipedia.org/w/index.phptitle=Pra%C5%BEsk%C3%A1_asanace&veaction=edit&section=1

 

Víme, že zatím fiktivní freska mladého Přemysla pochází snad z domu čp. 102/1 okraje staroměstského Josefova, místo je upřesněné do okolí Mariánského náměstí (obr. č. 26, 27- v dolní části).
Dům neexistuje, byl zbourán při asanaci, jak uvádíme výše. Vznikla otázka. Proč by si někdo před 775 léty (neberme to doslovně) pořídil do středověkého domu na Starém městě fresku „ochablého“ mladého krále. V době po ztrátě Hradu a Prahy? O tom jakou vůli má obraz „lidu“ sdělovat rozhoduje král, ne malíř. Freska však nedospělému Přemyslovi odpovídá. Stejně tak si ovšem můžeme říci, proč by si do haly domu nechal namalovat tak nevýraznou fresku? Leda, že jde o příbuzného?

Pokusili jsme se nalézt místo, kde dům stál. V prostoru Mariánského náměstí (obr. č. 26 - originální mapa CK r. 1824, precizní ručně kreslená) dům není. Je v Platnéřské ulici, je veliký a s dvorem. Ale stejně tak je v Maiselově ul. (vyznačen jmenovkou), v menším provedení (číslování bylo asi stejné podle čtvrti).  Zde je však v dost historickém místě u synagogy, nejblíže Rynku. Smysl má pouze umístění v domě „velmože“, šlechtice, nebo měšťana, který mohl být blízko krále.

O sedmdesát let později na plánu asanace Josefova na místech kde stály v r. 1824, jsou domy s jiným číslem. V Maiselově ul. má čp. 57a v Platnéřské ul. v původním místě jsou domy čp. 101 a čp. 103. Dům čp. 102 zcela chybí. Mohl být asanován někdy dříve. To by odpovídalo, avšak v té době asi ještě nebyla vyspělejší fotografická technika.

Turistika po povrchu mapy je pohodlná, ale není v přírodě.

29-asanace-josefova.jpg 28-marianske-nam-dnes..jpg 
Obr. č. 28 a č. 29

Asanace části Josefova, kterou vidíme (obr. č. 28), za předpokladu, že historický průzkum před likvidací byl již na slušné úrovni, pouhý pohled na prostor plný likvidovaných budov v každém případě vysoké historické hodnoty, je v dnešních podmínkách katastrofický.

Dnešní Josefov (obr. č. 29) jak ho známe po 111 letech od ukončení asanace této části města, je dnes na tehdy očekávané evropské  úrovni. Dokonce s ulicí, které říkáme Pařížská třída, údajně s několika nejdražšími obchody v Evropě.

Ale pohled na domy obr. č. 28 je fascinující.

Vše co jsme z historie středověku výše uvedli, jsou stručnými informacemi, které získal pozorný turista (nebo pozorní turisté) z putování po středověkých událostech vepsaných do vět „tak to mohlo být“? Tuto „turistickou“ otázku si můžeme položit v našem kraji při návštěvě kterékoliv zříceniny hradu. Udělali jsme to na začátku tohoto článku.
Nepostupovali jsme však již po turistických značkách, ale po datech a ověřených událostech z dostupné historické literatury a historických artefaktech.

Doputovali jsme ke konci dnešní části povídání po dost složité pouti směřující k událostem, které se mohly týkat a ovlivňovat vznik Milštejnského panství a hradu Milštejna, která již neexistují. V době, kdy již mohly existovat naše vesničky Trávník a Naděje, tehdy pod společným názvem Krazhart.

Víme, co se v první polovině třináctého století v Českém království přihodilo, nevíme však proč a kam se rozšířená generace Ronovců ztratila.

Příště to vylepšíme.

 

 


Použité zdroje:
 
Cvikov na úpatí Lužických hor- kapitola II. - r. 2018 - Ing. Jaroslav Panáček
Přemysl Otakar II. - Král na rozhraní věků r. 2011 – Josef Žemlička 
- MK Praha
Blahoslavená Zdislava z Lemberka  r. 1941 –Zvon – Zdeněk Kalista - velmi příjemná knihovna Cvikov  

Kronika Dalimila – vydání I. r. 1977 - Marie Krčmová, Hana Vrbová, Marie Bláhová - MK Praha
Tajemství smrti Jindřicha z Lipé – r. 2007 – Luboš Y. Koláček - MK Praha
Toulky českou minulostí II. díl - r. 1991- Přemyslovci -  Petr Hora , 
Zbraslavská kronika – Radioservis r. 2016 – MK Praha
Král Rytíř – Přemysl Otakar II. - Vlastimil Vondruška
 – velmi příjemná knihovna Cvikov
Zdislava a ztracená relikvie  – Vlastimil Vondruška– velmi příjemná knihovna Cvikov

Wikipedie: Přemysl Otakar I., Václav I., Přemysl Otakar II., Markéta Bábenberská,  
                 Boreš z Rýzenburka, Dvorský maršálek, Jaroslav z Hruštice, Josefov,
                 Pražská asanace, František Palacký a další podpůrné informace

Archiv Českého zeměměřického úřadu- Císařské otisky, Originální mapy stabilního katastru
Mapy:  Mapy. cz, PANORAMA


Vlastní archiv:  16 použitých fotografií               

 

Úspěšný vstup do Nového roku
a pevné zdraví všem čtenářům a příznivcům
Zpravodaje  Spolku Trávník a Naděje,
přeje administrátor Zpravodaje.


V Praze 25. ledna 2025

 

Fotoalbum

Aktuality listopad 2024

21. 11. 2024
41
0

co se udělalo

30. 1. 2021
30
0

fotoalbum r. 2020

23. 10. 2020
58
2

Hlavní strán2ka únor 202

28. 2. 2023
0
0

hlavní stránka

29. 11. 2020
79
5

hlavní stránka květen

29. 5. 2022
27
0

hlavní stránka r. 2022

28. 1. 2022
62
3

hlavní stránka r.2021

8. 3. 2021
111
7

Silnice Cvikov- Trávník

30. 4. 2021
41
2

silnice Svor-Bor

4. 2. 2021
10
0

složka administrátora

7. 6. 2021
2
0

Uplynulo čtrnáct dnů

21. 1. 2021
5
0