CHALUPÁŘ KAREL Na Ojvíně.
11. 6. 2024
CHALUPÁŘ KAREL
Na Ojvíně.
Trochu jsme se opozdili a kralevic Karel nám ujel. Ale bylo mnoho jiné práce a také je třeba upozornit, že není jednoduché u takové osobnosti, jakou Karel IV. doposavad je, přemýšlet o tom, zda by mohl na Ojvíně „chalupařit“.
Někdy, asi koncem listopadu, nebo v prosinci před více než šesti sty devadesáti roky, ještě v r. 1333 se do Prahy vracel kralevic Karel IV. z inspekční cesty (spíše obhlídky) Žitavy a Budyšína. Čekali jsme na něj ve Cvikově u brodu Boberského potoka, poblíž je pěkná krčma (obr. č. 1), ale nepřijel. Asi se zdržel na Budyšíně a poté začalo sněžit, tak s doprovodem dojeli do dnešního Bad Schandau. Nalodili se i s koňmi a lodí dojeli až do Prahy.
Hlavně jsme se chtěli zeptat, kdo ještě na Žitavsku z příbuzných pánů z Lipé ještě žije, třeba manželka Scholastika?? Na obhlídce byl spolu s jinými pány také mladší pan Jindřich z Lipé, který kralevice doprovázel již od Merána.
Obr. č. 1.
V místě parčíku bylo údolí potoka s možným brodem a zájezdní hospodou.
Poněkud zavádějící je asi představa, že Jindřich z Lipé starší v r. 1319, než se přestěhoval do Brna za Rejčkou, údajně vyměnil s králem Janem Žitavu i s Ojvínem, na kterém stál hrad, pravděpodobně postavený Čeňkem z Ojvína starším, který padl v bitvě na Moravském poli. Ten byl jeho rodinným dědičným (lenním) majetkem, mohla zde žít žena Jindřicha z Lipé staršího Scholastika, ke které se Jindřich občas vracel z Brna. Vzpomíná na ni syn Čeněk, který zde mohl i v té době bydlet. Jiří Spěváček v Karlu IV. uvádí, že hrad Ojvín získal Karel IV. až v r. 1357. To by znamenalo, že nemusel být součástí výměny Žitavy a Žitavska, které již vlastnil král Jan. Komu hrad patřil po r. 1319 celých 39 let včetně 10 let po smrti Jindřicha z Lipé? Žila matka Scholastika na Ronově? V Brně určitě ne, Jindřicha přežila.
To mohla být i zajímavá otázka pro kralevice Karla na výše zmíněné návštěvě. To však mu bylo teprve necelých 18 let a o „chalupaření“ se určitě nezajímal. Rytíř Karel na Ojvíně být mohl, rytířský hrad stál v nádherném místě.
Obr. č. 2
V 11. století, r. 1086 kníže Vratislav II. za věrné služby římskému císaři Jindřichovi IV. dostal titul král Český a Budyšínsko. Vratislav zemřel a Budyšínsko zmizelo pro České království jako odúmrť ve prospěch císaře. Za věrné služby Rudovousovi v r. 1158, získal opět následník kníže Vladislav II. královský titul a Budyšínsko, ale bez zápisu do knih. Přesto prokazatelně dalších sto let Přemyslovci v Horní Lužici vládli.
Král Jan Lucemburský připojil Budyšínsko a Zhořelecko v Horní Lužici ke království v r. 1319 (to koresponduje s výměnou za Žitavu). O tom je psáno výše a také se tato historie objevuje v současném znaku města Žitavy (obr. č. 2), kde je lucemburský lev a přemyslovská orlice.
V té době však Žitava byla již dávno bohatým královským městem, od dob Přemysla Otakara II.
Obr. č. 3
Zittau – Wikipedia
Ve středověku vedla stará obchodní cesta přes Lužické hory do Leipy v Čechách- tím začíná informace o Žitavě v německé Wikipedii.
A dále pokračuje „strojový“ překlad: Nejstarší písemná zmínka o místě pochází z roku 1238, kdy se v dokumentu poprvé objevili páni ze Sitavie. Jen o několik let později se podle legendy kolem města projížděl v roce 1255 český král Přemysl Otakar II. Stanovil tak hranice městských hradeb a povýšil osadu na město. Jako královská privilegia byla Žitava až do Přemyslovy smrti osvobozena od daně, žitavští obchodníci nemuseli v Čechách platit clo a Žitava měla právo razit mince až do roku 1300. Kromě toho byl zde zřízen okresní soud.
Česká historiografie se vyhýbá legendám, za pány ze Sitavie jsou považováni potomci Smila Světlického, za vlády Přemysla Otakara I. purkrabího Žitavy. Purkrabími ( kastelán- správce hradu) v Horní Lužici za Václava I. byl i jeho syn Častolov a jižně od Lužických hor v Lipé syn Chval z Lipé. Později jejich synové a vnuci, mezi nimi také Jindřich z Lipé (později starší).
V této době začíná vznikat příběh kolonizace severu Českého království v prostoru nad Mělníkem, Bezdězem a Horní Lužicí, přesněji Žitavou. A z tohoto místa zřejmě přicházejí také první kolonisté do míst našich vesniček Trávníku a Naděje. K tomu se ještě příště vrátíme.
Obr. č. 4
Obě strany historiků se shodují, že jako první do této oblasti přicházeli kolonisté z Míšně, Saska, a asi i Braniborska.
…na severu dnešního centra města, založili němečtí kolonisté na počátku 13. století Waldhufendorf zvaný Sitte. Další osada existovala v oblasti Frauenkirche….
Na obrázku č. 4 je žitavský Westpark, ve kterém je označené místo, kde stojí památník této kolonizace (obr. č. 3). Žitavsko bylo vstupní branou nových, většinou německy mluvících osadníků především do českého severu, nejenom do Žitavy, která v té době byla pro tuto kolonizaci severu výsadním správním a obchodním centrem. Nelze opomenout, že na sever království se stěhují i Češi a Moravané, protože dlouhodobé dobré počasí 12. a 13. st. má na svědomí i populační růst v království. K tomu se také vrátíme v příštím článku. Někam se v historii z té doby vytratili Lužičtí Srbové, původní obyvatelé, kteří v této oblasti žijí dodnes.
Obr. č. 5
A dostali jsme se k té „legendě“. Díváme se (obr. č. 5) na současné centrum Žitavy. Mnohokrát, za našich výletů jsme popojížděli po jednosměrné okružní komunikaci centra města a hledali místo pro parkování. V té době jsme ani nevěděli, že kopírujeme původní tvar středověkých hradeb.
V těch místech je okružní park, jehož délka je přibližně 2400 metrů. Bylo v pravomoci krále Přemysla Otakara II. určit hranice příštího královského města, rozhodnout o jeho hradbách a udělit mu výjimečná práva. Přemysl v tehdejší Žitavě skutečně byl a určitě pro něj nebylo nijak obtížné s panstvem objet 2400m po jím ukázané hranici města. Tu asi purkrabí (nejspíš ještě Častolov) nechal vykolíkovat.
Vraťme se zpět ke Karlu IV.
V nejbližším okolí dvora krále Jana a tím i jeho syna, se v době jeho návratu do Čech pohybují mimo jiné nejvýznamnější šlechtici z rodů z Lipé, z Dubé, z Pirkštejna (Sloupu), z Lichtenburka, z Wartenberka (Jan z Vartenberka je Markvartic, matka je z Ronova), Markvartici z Lemberka. Jak víme, významným šlechticem je již v té době Jindřich z Lipé mladší.
Vlevo je erb Ronovců, vpravo erb Jindřicha z Lipé
Znak na zlatém štítu jsou dvě křížem položené ostrve - německy rhon. Znázorňují nejjednodušší žebříky z otesaných větví kmene. Heraldická ozdoba na přílbě se nazývá klenot. Klenot získal rytíř za vítězství v turnaji. Na přílbě leží rodový kapr na polštáři s paví „kytou“- (s pavím ocasem).
O životě rodiny Jindřicha z Lipé staršího v Žitavě, i když byl jejím purkrabím a v té době na žitavsku vládl, se nedochovaly prakticky žádné zprávy. Stále však platilo, že velikost rodového majetku a rodových hradů na severu Čech, Jindřicha z Lipé a následně i jeho synů,
*1279 †1329
Karel Zeman - autor českých mincí a medailí, pat. bronz, 1979.
Medaile byla vydána k výročí 700 let od narození Jindřicha z Lipé.
posilovala vliv Ronovců na královském dvoře. Až do r. 1319, kdy vyměňuje Žitavsko za Brno (obr. č. 6), se opíral o své postavení nejbohatšího a nejmocnějšího velmože nejen na severu Čech. Bylo by i ve středověku asi velmi neskutečné, kdyby takto mocný a bohatý člověk nezajistil pro všechny členy své rodiny odpovídající životní podmínky, na které byli zvyklí.
Všechny děti měly určitě dobově nejvyšší možné vzdělání, (je otázka, zda tím místem byla Vyšehradská kapitula), které vyplývá z následného postavení všech čtyř synů a i dcer. Neví se přesně, zda byl jen jedenkrát ženatý. Prokazatelně, i v době posledních deseti let soužití s dvojnásobnou královskou vdovou Rejčkou, byl od počátku ženatý. Uvedená čísla narození synů naznačují, že svojí Scholastiku navštěvoval i v době, kdy již byl s Rejčkou v Brně.
Obr. č. 6
Brno- dům Pánů z Lipé
Manželka Scholastika prokazatelně zemřela v r. 1353 ve věku kolem 70-ti let. Svého manžela přežila o dvacet čtyři let. Paní Scholastiku nepochybně poznal Karel v Žitavě, hned při první návštěvě. Není však o tom nikde nic napsáno. Ale má smysl o tom pochybovat?
Jindřich II. z Lipé Čeněk z Lipé Jan z Lipé Bertold z Lipé
Obrázky jsou fiktivním vyobrazením B. Paprockého z r. 1593
Jindřich (I.) z Lipé († 26. 8. 1329), nejvyšší maršálek (1310—1317, 1319) a královský podkomoří (1308—1311, 1315 do 26. 10., 1318); měl čtyři syny: Jindřicha II (* 1312, † 1337), Čeňka (* 1316, † 1363), Jana (* 1324, † srpen 1337) a Bertolda (†1347)
Jindřich (II.) z Lipé (* 1312, † 1337), syn Jindřicha (I.) z Lipé, nejvyšší mar¬šálek (1329—1336)
Jindřich (III.) z Lipé, syn Jana z Lipé, královský podkomoří (1336—1341), vyšehradský kanovník (od 1342), vyšehradský probošt a kancléř českého království (1348—1351), nejvyšší maršálek (1347—1348, 1371)
Vyobrazení šlechtici jsou synové Jindřicha z Lipé (staršího). Na obrázcích nejsou uvedena data narození a úmrtí. Níže jsou uvedena tato data otce a synů, která jsou převzata ze jmenného rejstříku knihy napsané již nežijícím významným českým historikem Jiřím Spěváčkem Karel IV. - Život a dílo.
Zejména data narození jsou pro historiky z dávné doby často tvrdým oříškem, protože datum narození se určuje často z prvého potvrzeného podpisu majetkové smlouvy, kdy dosáhl věku dospělosti (18.let). Jsou „vratká“ a lépe je neuvádět, když se nelze o nic opřít. Ale také v této oblasti historiografie se intenzivně bádá.
Kralevic Karel určitě dobře znal všechny čtyři syny.
V r. 1335 zemřela královna Rejčka, t. č. abatyše brněnského kláštera. Královna vdova je pohřbena v brněnské bazilice Na nebe vzetí Panny Marie. Pohřbu se zúčastnil také král a markrabě moravský Karel IV. a zřejmě se setkali s novou abatyší kláštera Eliškou, která byla podle historika Vladimíra Vondrušky dcerou Jindřicha z Lipé staršího. Je téměř jisté, že markrabě znal abatyši Rejčku ještě za jejího života. Jiné prameny uvádějí tři dcery Markétu, Kateřinu a Kláru. Kateřina je uváděna jako abatyše v Brně (Eliška) a možná také jako zasnoubená s Petrem z Rožmberka, který si nakonec vzal vdovu po králi Václavovi III. Violu Těšínskou.
Obr. č. 7
Jak bylo město opevněné za dalších tři sta let v r. 1650 je vidět na obr. č. 7, původní okruh navržených hradeb zůstává stejný i za Třicetileté války. Ještě tři roky po návratu do Čech, jako markrabí moravský, používal Karel služeb zemského maršálka Jindřicha z Lipé mladšího, s kterým se vrátil do Čech.
Jeho otec Jindřich z Lipé zemřel r. 1329.
Jaká významná místa na královském dvoře zastávali jeho synové je uvedené pod jejich obrazy výše. Fiktivním je to, že byly vytvořeny malířem podle jeho představ po 260 uplynulých letech od doby, o které hovoříme.
Přehled rodiny pána z Lipé uzavřeme v Žitavě, ve které rodina měla majetky, které otec Jindřich určitě rozdělil nejen rodině, ale i v příbuzenstvu. Jindřich s králem Janem zřejmě směnil léno žitavské za léno moravské, jako leník měl povinnost vojensky sloužit králi. V té době byla Žitava velmi bohatým městem severu Českého království.
O tom se kralevic určitě přesvědčil. A ještě se k tomu vrátíme v příštím článku.
Obr. č. 8
Obrázek hory Oybin (č. 8) byl vyfotografován v r. 2015 z věže na Hvozdu při našem výletu. Oficiálně jde o horu, ale je to mohutný křemenný pískovec, který může být i kvádrovým pískovcem. Leží prakticky na Lužickém zlomu. Před miliony let zde protékaly masy žhavé lávy, které mohly „vyžíhat“ původní písek. K tomu se možná také ještě vrátíme někdy později.
Díváme se na trosky hradu, paláce a chrámu (obr. č. 8) postaveného králem a císařem, který by v naší představě mohl být „chalupou“ krále Karla IV. pro odpočinek a pro stáří. Tak jak to známe my chalupáři.
Víme však, že v tom místě dříve stál hrad žitavských Ronovců, část věže a asi i paláce byly použity v císařském hradu. Před hradem Ronovců tam stálo „opevněné“ místo loupeživých rytířů. Hrad za Ronovců byl variantou, která zřejmě prezentovala univerzální zmenšeninu hradu Bezdězu, kterou si za kolonizace stavěli majitelé panství, nebo svěřeného území v prostoru mezi Žitavou - Lipé a Dubou. Tyto hrady byly většinou s obvodovou zástavbou hradeb, obrannou věží a palácem tzv. bergfritovým typem, jejich vzorem byl Bezděz. Jejich stavbu povoloval král. Je třeba připomenout, že obranná věž ( bergfrit - belfried) není obytná. Staví se v místě předpokládaného největšího nebezpečí. Hrad tohoto typu byl ve třináctém století těžko dobyvatelný.
Bergfrit na Bezdězu měl dvě obranné věže, paláce a hradby
Jak takový hrad mohl vypadat? Byli jsme na Ronově, na Kamenickém vrchu, na Tolštejně a několikrát na Oybinu a jinde. Pokusíme se o to, vetřeme se do družiny stavebníka.
Vycházejme z toho, že jde o velmože z královského dvora (Ronovci, Markvartici, Vartenberkové), kteří „majetkoprávně“ zabezpečují kolonizaci na nových svěřených územích nad Bezdězem a nad Dubou (možná je lepší nad Mělníkem). Tak významné postavení musí na dvoře krále prezentovat pevný hrad. Zpravidla na to padla větší část věna manželky. Od návštěvy Ronova jsme poučeni, jak se hrady stavěly. První hrady severu typu bergfrit, stavěné na dost nepřístupných místech spíše jako pevnosti naznačují, že v kraji byla kolonizace řízená a osadníci se zde měli cítit bezpečně. Od r. 1350 se dvacet let v kraji neválčilo.
Ve skupině je schopný agrimensor, což byl zeměměřič, zpravidla také architekt, který rozumí zásadám umístění hradu a tehdejším technickým požadavkům celé stavby, má obchodní znalosti a kontakty na stavební kamenické hutě, které umí hrad postavit. A takových na území „Českolipska“ asi moc nebylo. Ale požadavků na stavby hradů hodně. (Počítáme i spřízněné šlechtice.)
Poté se asi budoucí hradní pán s celou stavební skupinou odborníků na hrady vypravili na obhlídku stavebního místa na strmém kopci, nebo skalnatém ostrohu či skále.
Obr. č. 9 a č. 10
Kdybychom na Ojvín vystoupali v době, kdy tam zřejmě byl první a asi dost chatrný hrádek malých šlechticů, kteří loupili v okolí, tak bychom se nahoru na koních nedostali, možná na mezkovi. V našem výletu (obr. č. 9 a č. 10) jsme vystoupali z údolí města Oybin k místu, kde začínají tzv. Rytířské schody. Údajně to byl jediný přístup na plošinu s hradem. Je to soutěska mezi skalami, kde se dá silně pochybovat, že by byla průjezdná pro koně, možná na mezku. Určitě ne s vozem stavebního materiálu. Rytířská romantika je pro turisty.
Obr. č. 11 a č. 12
Obrázek č. 11 je asi z počátku devadesátých let, kdy probíhala další velká rekonstrukce zříceniny. Pamatujeme, že v osmdesátých letech hrad byl přístupný a také se zde pracovalo. Většinou po dobu rekonstrukcí byl hrad nepřístupný. Celá přístupová část do hradu, včetně informačního střediska s pokladnou je nová. Záchranná rekonstrukce má skvělý výsledek.
Stavbě hradu předcházely kamenické úpravy základové desky na pozdější plošině. Ta nemusela být vysoká jako u císařského domu. Prvním úkolem bylo otevření lomu na kámen. Původní hora Ojvín asi měla v místě dnešní plošiny stejné pískovcové skalní vybavení, jako je na pravé straně obrázku, zde byl asi první lom. Hrad mohl mít základní plošinu výše na tomto pilíři. Původní ronovský hrad v první polovině třináctého století měl pravděpodobně, jako jiné hrady v Lužických horách, zdi (obr. č. 11 a č. 12) stavěné ze sbíraných plochých znělcových kamenů ( někde i čedičových) a hrubě tesaných pískovcových kvádrů nestejných rozměrů. Na obou obrázcích jsou vidět zřetelně zbytky věže, kterou považujeme za původní bergfrit (obr. č.13) (a), použité v pozdější přestavbě Karla IV. a purkrabského domu (b), později úřednický dům. Palác (c) mohl stát na plošině v pozadí (obr. č. 13 je skica na upraveném nádvoří Oybinu).
Obr. č. 13 a č. 14
Agrimensor, nebo majitel hutě, měli určitě náčrty hradu na pergamenu. Neznáme rozměry věže a ani paláce, domníváme se, že původní palác nemusel být celý z kamenů. Mohla to být i roubená stavba. Měla výhodu lepšího zateplení.
V oblasti českého severu jsme v publikaci Hrady okresu Česká lípa, z období druhé poloviny 13. století mimo Bezdězu nenašli stojící kompletní hrad typu bergfrit. Určitě byl v Dubé, ale v současnosti je na starém výjezdu silnice pouze louka.
Až po tomto konstatování jsme si uvědomili, že kolonizaci severu království nelze vztahovat pouze na Českolipsko. Z nedávné doby víme, že kolonizace byla neohraničená. Kousek nad Mělníkem je Liběchov, až sem sahaly „Sudety“. A zase kousek nad Liběchovem je hrad, který postavil Berka z Dubé v r. 1330.
Na obrázku níže je zřícenina z 19. století, která byla obnovena postupně po r. 1911 až do současné podoby a vrácena původním majitelům. V rekonstrukci byl opraven a jako původní hrad s obvodovou zástavbou typu bergfrit. Je to dnes romanticky vylepšený Kokořín.
Hrad Kokořín z r. 1835 Czech Academy of Sciences
Protože technické údaje ke starému Kokořínu nejsou k dispozici, vrátíme se na sever království. Hrad Kokořín představuje podobu, kterou hledáme.
Na troskách hradu Tolštejn (obr. č. 15) se na leteckém snímku objevují obrysy, které lze na mapě změřit, mohl by to být obrys paláce ze 13. st. (obr. 16). Základ věže a plošiny s troskami paláce (v délce stěny paláce hradu) nad hlavní bránou, jsou součástí hradeb.
Na romantickém obrázku Tolštejna (obr. č. 14) je zakreslená kulatá věž a palác, jejichž části mohly být součástí původní stavby. V historických datech je k dispozici informace, že hrad byl založen Jindřichem z Lipé, jako součást obrany „panství“ Žitavy, byl vypálen Švédy v r. 1642. Takto však Tolštejn v době kolonizace určitě nevypadal. Pravdou je, že před švédským zničením stál na tomto malém vrcholovém prostoru hrad, s fortifikací podobnou, jako je ta romantická.
Obr. č. 15 a č.16
Pomocí grafiky souboru mapy.cz, jsou na obr. č.15 a č. 16 změřeny přibližné rozměry uvedených částí hradu. Protože lze předpokládat, že tyto stavby byly nejenom sídlem majitele hradu, ale také správy kolonizovaných vesnic této oblasti nestál zde jen palác. Nepochybně zde bylo purkrabství, objekty ubytování vojáků a celé zázemí hradu.
Několikrát jsme s naší pochodující skupinou na Tolštejně byli. Je to krásné místo v těsném sousedství s horou Jedlová. Budete-li kombinovat výlet s použitím vlaku do st. Jedlová, stihnete výstup na Jedlovou a Tolštejn, s odjezdem zpět v jednom dni. Jediné co nám pro začátek chybí je přesnější údaj o věži.
Obr. č. 17 a č. 18 a č. 19
Obrázky 18 a 19 jsou převzaty z publikace Hrady okresu Česká Lípa. Věž je přístupná a je z ní krásný rozhled na Jablonné a jihovýchodní část Lužických hor. Pokud není k dispozici informace ke zvláštnostem stavby věže, snadno se při prohlídce přehlédnou. Za originální (mimo jiné) považujeme středověkou klenbu z plochých kamenů (obyčejně je z cihel). Protože součástí kresby je měřítko, lze pro představu znázornit metrické rozměry.
Tento údaj nám poskytne odborná literatura. Hrad Lemberk je místně totožný se zámkem Lemberk. Jde o přestavěný bergfrit s obvodovou zástavbou, což potvrdil archeologický průzkum. Podobně jako u hradů Grabštejn a Vartenberg ve Stráži. V základech zámku jsou pozůstatky původního hradu Havla z Lemberku (z Jablonného) a manželky Zdislavy r. 1255. Hrad byl po r. 1550 přestavěn na renesanční zámek (obr. č. 17).
Věž je složitým způsobem přestavěna, spodní část je se suterénem podezděna pod původní věží (obr. č. 17 a č. 18). Byl zachován válec věže převážně ze středověkého zdiva o průměru 8,5m, ale spodní část původní věže je založena 2,5m pod nádvořím. Původní vstup do věže je 8,5 m nad nádvořím. Dřevěné schodiště k vratům se v ohrožení strhlo. Na řezu věže je vyšrafováno středověké zdivo. Část nad původním vstupem měla asi uvnitř konstrukci patra se schodištěm (obr. č. 18 a 19). Je ukončená kupolí z plochých kamenů. Věž měla možná ochoz, případně cimbuří a mohla být krytá stříškou. Výška věže mohla být do 20m, střelci nepřítele byli na hranici výškového dostřelu kuší.
Obr. č. 20
Získané podklady by mohly být univerzálními rozměry nejčastěji stavěných hradů v místech kolonizace ve 13. století.
Lze předpokládat, že prvními takovými hrady byly Ojvín, Lemberk a Lipý v dnešní České lípě. Kdo je postavil, si povíme v dalším článku.
Situační obrázek základové plochy císařského domu a úřednického domu na Oybinu (obr. č. 20) ukazuje, že rozměrově by se do tohoto prostoru vešel hrad typu bergfrit-Tolštejn. Půdorysně jde i o podobný hrad Lipý v Č. Lípě a asi také hradů Dubá, Jestřebí a další hradů, dnes v nepatrných zbytcích zdí na okolních kopcích. Hrady Českolipska v období kolonizace byly stavěny rychle, pro potřeby kolonizace. Proto také většina těchto hradů postupně později zanikala, možná byly rozebrány na stavební materiál. V době renesance již bylo „bydlení“ v těchto stavbách pro šlechtu nepohodlné.
Obr. č. 21
Naší „amatérskou“ metodou jsme získali informace, které nám umožní pokusit se fiktivně „načrtnout“ představu, jak by hrad Ojvín mohl možná vypadat kolem r. 1272. Použili jsme současnou fotografii (obr. č. 21) jižního panorama hradu Oybinu.
Obr. č. 22
Žádný velmož nemohl mít pevnější hrad než král. Použili jsme věž a palác z Bezdězu, protože jen tento královský hrad se dočkal („jen, tak tak“) současnosti s původní věží, palácem a hradbami a byl stavebně a historicky popsán. Obrázek je fikcí autora, tak nějak to mohlo vypadat. Jediné co by mohlo být skutečné, je umístění obranné věže v místě, které bylo nejvíce nutné bránit. Toto místo je i dnes pravděpodobně zachované ve zřícenině Karlovy přestavby.
Obrázek je upravený tak, aby do téhož přírodního prostředí, s využitím původních trosek, mohl být „vsazen“ náš středověký model (obr. č. 22). Obranná věž je postavená v místě „bašty“ u trosky úřednického domu na Oybině. Rozměrově mohl být původní hrad větší, protože je zde větší prostor (obr. č. 13). Mohl zde stát i dřevěný palác a další stavby ze dřeva. Blízkost Žitavy nabízela i v tehdejších dobách pohodlnější bydlení v městských domech. Dá se pochybovat o tom, že s růstem bohatství Žitavy bydleli Ronovci na svém kamenném původním hradě. Za Přemysla II. i za Václava II. se pořádaly v Žitavě velké turnaje. Václav II. zde pořádal velký rytířský turnaj u příležitosti svatby s Rejčkou. Je třeba také zvážit, kdo mohl z žitavských Ronovců hrad postavit.
…V letech 1311 až 1316 byla základna hradu rozšířena na obranyschopný hrad k ochraně poblíž ležící obchodní cesty za panování Jindřicha z Lipé, maršála krále Jana Lucemburského. Již roku 1346 přináležel hrad opět přímo pod českou korunu... Oybin (hrad) – Wikipedie (wikipedia.org)
Tato informace je zřejmě použitelná, ale silně opožděná v tom, kdo stavěl první. Můžeme předpokládat, že v době kolonizace starý hrad již stál, včetně té ochrany Lipské cesty a i Žitavské cesty? Mohl to být první purkrabí Žitavy a přítel Václava I. Častolov? Ponechme odpověď příštímu článku.
Je na čase vrátit se za Karlem IV.
Zejména proto, že později již jako římský král a císař původní hrad na Ojvíně koupí, a poté vše nechá přestavět. Co lze použít, začlení do nového hradu, který zde jím určená kamenická huť postaví. Možná ta Parléřova.
V roce 1346, kdy je zaznamenán jeho možný pobyt v Žitavě a zřejmě i na Ojvíně (obr. č. 24), je možná tou dobou, kdy třicetiletého Karla IV. mohla zaujmout přírodní krása okolí hory Ojvín poblíž Žitavy a rozsáhlé okolní lesy s množstvím zvěře. Avšak významnější je jeho poloha v severoněmeckých nížinách nad Žitavou, kde se rozprostíralo Braniborsko. Je králem Českým, ale také Německým a o něco později i císařem. Mimo to v místech dnešních německých a polských dálnic vedly Braniborskem velmi důležité mezinárodní obchodní cesty do západní Evropy a na východ. Žitava s Ojvínem je „strategické místo“. Braniborsko je později v jeho záměrech velmi zájmovou oblastí.
Braniborsko (dnes spolkový stát)
Ale zůstaňme zatím u představy, že již po prvé návštěvě mohl na Ojvíně hledat místo pro dlouhodobější odpočinek ze svých vladařských povinností a místo, kde jej mohl trávit s přáteli a se svojí rodinou (včetně s fraucimorem, v jeho postavení to jinak nemohlo být) - klasický „letní byt“. Naší chalupu. I z Ojvína se dalo vládnout. V té době i celé Evropě. Události se prudce zrychlily.
Obr. č. 23
Fiktivní Trávník v době Karla IV., v těch dobách se zřejmě jmenoval Krashard. Díváme se od dnešního hřbitova, v místě křížku bude stát později kaple. Vpravo za chalupou, která podle komínu může být kovárnou, odbočuje cesta do Naděje (Hoffnungu). Lipská silnice má již směrem na Cvikov svůj tvar, vlevo za zatáčkou pod dnešním Trávnickým kopcem pomáhají zdejší rolníci obchodníkům, přípřežemi zvládnout úvozy silnice za skalnatým ostrohem směrem ke Cvikovu. Starají se také o silnici od Mařeniček do Cvikova. Chaloupky jsou fotografiemi z různých českých skanzenů.
(Omlouváme se, že opakujeme obrázky již zveřejněné dříve v předcházejících článcích, jsou použity v jiné době, v jiných souvislostech.)
Ale pro pořádek. 3. června 1341 na slavnostním jednání stavovského sněmu oznámil král Jan Lucemburský, že kralevic Karel, markrabě moravský bude po jeho smrti králem českým. V r. 1344 král a jeho syn položili základní kámen Svatovítského chrámu. V r. 1346 byl Karel IV. zvolen na levém břehu Rýna pěti kurfiřty ze sedmi, (včetně otcem Janem), králem římským.
V sobotu 26. srpna 1346, krátce po svých padesátých narozeninách, slepý na obě oči, se rytíř, král Jan Lucemburský, v plné zbroji zúčastnil bitvy u Kresčaku, kterou nepřežil. Syn Karel bojoval v této bitvě poblíž také, přežil jí se zraněním, pochoval otce a stal se králem Českého království. V r. 1347 byli Karel IV. a Blanka z Valois slavnostně korunováni ve Svatovítské katedrále. Znali se od dětství, v sedmi letech se v Paříži stali manželi.
Nový římský král začal budovat Prahu, jako hlavní město Svaté říše římské. Započal stavět Nové město pražské, Praha v době jeho panování dosáhla počtu 40 000 obyvatel. Byla největším středoevropským městem. 7. dubna 1348 zakládá Karlovu univerzitu. 10. června zahajuje stavbu Karlštejna. To všechno za zhoršeného počasí již probíhající „malé doby ledové“.
Rok 1348 byl pro Karla náročný a velmi úspěšný, až … 1. srpna po krátké nemoci zemřela jeho milovaná žena Blanka. Od sedmi let, 25 společných let. Měli spolu dvě dcery. Prvorozenou Markétu, která zemřela ve čtrnácti letech rok po smrti Blanky. Druhorozená Kateřina se narodila v r. 1342. Ke Kateřině se ještě vrátíme.
Karel IV. se podruhé oženil v březnu 1349. Jeho manželkou se stala dvacetiletá Anna Falcká, dcera jednoho ze sedmi kurfiřtů, kteří měli volit římského krále. Je krásná, ale v první řadě jde o dynastickou svatbu. Její otec podporoval zvolení nového protikrále. Karel sňatkem udržel římské království. Manželství bylo krátké, zpočátku nadějné. V lednu 1350 se jim narodil prvorozený syn Václav, který se nedožil dvou let.
Výřez z návštěvy Karla IV. roku 1378 u francouzského krále a královny.
Král má trvale vychýlenou hlavu.
Na podzim r. 1350 se král, který miloval lov a rytířské turnaje na „zapřenou“ zúčastnil takového turnaje, kde byl asi sražen z koně. Pravděpodobně těžká přilba mu nejen těžce poškodila obličej, ale úderem o zem utrpěl i zlomeniny krčních obratlů. Příběh dobře známe díky antropologovi prof. Emanueli Vlčkovi a dalším vědcům, kteří provedli zkoumání ostatků Přemyslovců. Díky novým diagnostickým přístrojům CT a MR dokázali dokumentovat a vysvětlit postižení Karla IV.
S uznáním bylo konstatováno, že Karel IV. těžký úraz přežil díky svým velmi dobrým lékařům. Nezapomínejme, že byl v té době starý 34 let, fyzicky byl srovnatelný s dnešním výkonným sportovcem. Ale po zbytek života trpěl na následky zranění. Na výřezu z historického obrazu je vyobrazen s trvalým vychýlením hlavy. Mimo to došlo i k trvalému poškození obličeje. Na uvedené internetová adrese je popsáno, co se v r 1350 stalo. Karel IV. krvácel z úst a otékal mu jazyk. Při záchraně mu vytrhali vlasy - iDNES.cz
Obr. č. 24
V našem případě je však zajímavé, že již v lednu 1351 se vypravil do Žitavy, to potvrzuje i záznam z muzea na obr. č. 24. Bude asi fabulací (výmyslem), pokud bychom tuto návštěvu spojovali s následným dořešením okolností turnajového úrazu krále, pokud se uskutečnil v Žitavě. To by se zřejmě neutajilo. Také se mohl na Ojvíně již začít stavět nový hrad, protože původní majitel by takovou činnost krále římského a českého asi považoval za poctu. A král si to přijel zkontrolovat. Není zapsáno?
Není známo, že by v minulosti probíhal historický výzkum, který by prokazatelně ověřil podle archeologických nálezů a historických dat, kdy se za Karla IV. hrad Ojvín-Oybin začal přestavovat a jak při dokončení vypadal. Naše návštěva na hradě by měla hledat důvody pro potvrzení zájmu, který vedl Karla IV. k postavení hradu a kláštera na tehdejším Ojvíně. Protože od doby jeho smrti, až k zničení hradu a kláštera požárem v r. 1577 je 201 let, lze předpokládat, že mnohé již může být jiné než v dobách krále a císaře.
Obr. č. 25 a č. 26
Při pohledu na trosky celého areálu, včetně chrámu, i neodborníka napadne rozdíl obou dominantních staveb. Vlevo jsou trosky středověkého hradu. Vpravo brilantní chrám parléřovského stylu. V části císařského domu (obr. č. 25) jsou v severní silné kamenné zdi ve výklencích s kamennou klenbou a nezdobeným ostěním prostá obdélníková okna. Přesto, že severní stěna je nad velmi hlubokým údolím, zachovává styl hradního opevnění. Ve srovnání s honosností vedlejší budovy chrámu nás spíše napadne, že stavba paláce-císařského domu je podstatně starší.
Prokazatelně Karel IV. v r. 1357 kupuje hrad Ojvín. Od koho? Žitava je již za krále Jana a v následné době královským městem, je jeho. Ronovci již asi nedrží purkrabího, je možné, že v pozdějších dobách král přenesl svojí přízeň na jiné rody. Možné je, že jde ještě o zástavu otce Jana, kterou tím Karel vykoupil. Podstatné je, že od r. 1346 až do r.1351 na Ojvíně zřejmě byl a „možná“ tam byl i v dalších letech po úraze (obr. č. 24). Slovo možná však pro historii nic neznamená, je to úvaha.
Jak píšeme výše, byl velmi činorodý, měl rozpracované dílo na mnoha místech. V té době je již císařem Svaté říše římské.
Obr. č. 27 a č. 28
Rozměry trosek půdorysu hradu (obr. č. 26), i když tomu i částečně přispívá také historická rytina na obraze z r. 1570 (obr. č. 27), vytvářejí představu velmi „natěsnané“ zástavby. Užitné prostory (vnitřní) mezi obvodovými zdmi císařského domu mají šířku menší než pět metrů. Pokud bychom však považovali modře označený prostor se zbytky zdí, jako součást císařského paláce, kde je také umístěna horkovzdušná pec č. 11, byl by rozměr paláce zcela výraznější (obr. č. 28).
Obr. č. 29 a č. 30
Díváme se do prostoru nádvoří, kde stál úřednický dům. Na informační tabuli se uvádí, že dům stál ve druhé polovině 14. st. před obytnou věží.
Oba obrázky znázorňují prostor jižní strany hradu. Na obr. č. 29 je další hranolová obranná věž s hlavní hradní bránou. Vpravo na obr. č. 30 je stěna obytné věže s vchodem do muzea, který však byl vybudován až na konci 19. st. při zřízení muzea. Na stěně je vidět vazební reliéf spojovací klenby, asi chodby do úřednického domu, který mohl být purkrabstvím starého hradu. V tom případě mohl být i purkrabstvím Žitavským. Informace říkají, že v Žitavě měl Karel dvě malá rezidenční místa a zřídil také poblíž celní hrad Karlsfried, kde sídlil fojt,(jde o postavení rychtáře, v tom případě by byla rychta mimo město Žitavu?). Vedle zdi jsou upravené zbytky vestavěné původní kulaté obranné věže původního hradu pánů z Lipé do zdiva nového hradu, ve sklepeních jsou původní střílny.
V přízemí úřednického domu byla umístěna hradní kuchyně, která sloužila i pozdějšímu klášteru. Jen připomínáme, že po celou dobu fungujícího hradu a kláštera se vařilo na otevřeném ohni. Při archeologických vykopávkách byly nalezeny zbytky topení, hlavně kachle (obr. č. 41 níže) z kachlových kamen. To prokazuje, že v nadzemních patrech byly obytné místnosti. Uvádí se ubytování vojenského velitele hradu, ale za Karla IV. na jeho hradech správcoval i pro celé okolí hradu purkrabí? Expozice vykopávek, včetně topení- kamen,kachlů je v muzeu hradu.
Obr. č. 31
Kresba jižního průčelí trosek hradu pochází z drážďanských sbírek z r. 1906. Funkce původní obranné věže byla rozšířena střílnami v obou sklepeních pod oběma budovami. Chránil se tím přístup hradní bránou do parkánu mezi hradbami.
Obr. č. 32 a č. 33
Prostorový pohled na nádvoří hradu (obr. č. 32 a č. 33), kde stály zdi dvou budov. Úřednický dům končil asi v polovině stolku (obr. 32). Jižní stěna paláce (obr. č. 33) končila v pravém rohu stěny věže, za schůdky výstupu návštěvníků z nižších pater věže ve směru na pravý okraj stolku.
Pokud byla ve stěně paláce okna, tak výhled byl přes úzkou uličku do stěny úřednického domu. To však bylo ve středověké zástavbě časté.
(pro lepší orientaci v textu obr. č. 35 příčka zdi)
Takto to mohlo být, pokud vezmeme v úvahu, že stěna paláce stála v rozměrech modrého oválu obr. č. 28.
Palác byl přizděný ke věži v místě levé strany trojúhelníku střechy (obr. č.35) a zadní stěna přístavby paláce k trojúhelníku také zakryla úzkou chodbu a byla vezděná do velké severní zdi na celou její výšku. Tím také celou stavbu paláce stabilizovala.
Tato kamenná stěna uzavírala tuto část paláce před věží, byla asi opatřena dveřmi v podlažích.
Ke spokojenosti s touto představou nám chybí ještě jedno patro. To druhé patro paláce s „utopeným“ přízemím pod rovinou nádvoří tam prostě chybí. Z pohledu od nádvoří byl palác jednopatrovou nízkou stavbou? Je to také vidět i na obr. č. 34 ze severní strany hory. Ale s tím asi nic neuděláme, z historie zůstalo, co zbylo.
Obr. č. 34
Z hlavního vchodu do muzea se vstoupí do patra, ve kterém je největší výstavní síň věže (obr. č. 35), která představuje vstupní reprezentační místnost expozice muzea. Tato prostora však podle jiných údajů o věži nikdy nebyla obytná. Podobně až při přestavbě hradu na klášter (?), byla instalována do věže gotická okna. To by ovšem znamenalo, že obytná věž by za Karla IV. byla bez velkých oken? To je podivné. Jen částečně. Podporuje to představu, že obytná věž za Karla byla ještě předrenesanční středověká stavba s malými profily oken (zasvětlení a zateplení). Obytná však asi byla.
Obr. č. 35 a č. 36
Předpokládejme, že král byl na svou dobu kulturním člověkem a pro odpočinek dával přednost pohodlnému bydlení. Hrad, který by jeho požadavky nerespektoval, by nestavěl. To by ovšem znamenalo, že obě okna zde byla již v době Karla IV.
Obytná věž v době Karla IV. byla stavebně spíše propojená s palácem jako celek. Na rytině z r. 1570 a i na modelech hradu je ze západní strany opatřená jakýmsi vstupním portálem, ten je vidět i na troskách (obr. č. 36) za plochou střechou směrem k lesu. Protože je věž z této strany nepřístupná, nejde zřejmě o vchod. Přikláníme se k představě, že jde o přistavěné schodiště pro věž, ale i pro propojení věže a paláce.
Pokud by palác a věž měly dvě patra, zlepšilo by schodiště přístup v celém rozsahu.
Jde zejména o prostor I. patra (jediného) s prvním patrem věže (obr. č. 36). Celý tento prostor (obr. č. 28) mohl být prostupně propojený. Umístění patek tří osmihranných sloupů na základové zdi paláce na střeše sklepa (obr. č. 37) v prvním patře naznačuje, že v tomto místě mohl být otevřený a prostupný reprezentační prostor síně, průchozí až do I. patra věže. Mohl to být prostor krále a císaře, protože celé přízemí včetně I. patra, bylo oddělené kamennou zdí. Dalo se uzavřít.
Obr. č. 37
Informace k obytné věži jako obranné, ve čtyřhranném uspořádání ve 14. století, tak jak to sdělují info. panely je spíše nepravděpodobná. V té době se již staví Karlštejn s hlavní obytnou hranolovou věží původně francouzského, tzv. donjonového typu. Taková věž zajišťovala především pohodlné bydlení a ochranu uloženého bohatství (ostatků). A tak tomu asi bylo i na Ojvínu-Oybinu Karla IV..
Obr. č. 38
Vnitřní část severní stěny paláce (obr. č. 38) je dominantní částí zříceniny hradu. Na horní hraně stěny jsou rozmístěné malé hromosvody. Pokud vyčnívající původní zbytky zdí pod nimi nepřistavěli montéři hromosvodů pro lepší účinnost ochrany před bleskem, tak by asi nebylo velkou fabulací si představit, že vyznačují další řadu oken vyššího patra paláce, jak o tom je psáno výše. Zejména se to týká hromosvodu nad gotickým oknem v prvním poschodí.
Toto okno není původní, patří mezi pozdně gotické přestavby, jeho ostění by mělo pocházet od zhořeleckého mistra Konráda Pflügera. Tuto místnost v době kláštera obýval jeho představený biskup inkvizitor Petrus Zwicker.
Zajímavým se může stát pohled na okna, která nebyla přestavěna. Architektura celé stěny je podobně jako u obytné věže víceméně strohá, jednoduchá. Zejména pokud ve věži nebyla gotická okna, ale pouze malá obdélníková okna. Asi od 14. století se používaly skleněné terčíky (kulaté, nebo šestihranné) vsazené do olověných lůžek i pro zasklívání oken domů a obecních objektů radnic a rycht. Okna nebyla přizpůsobená otevírání. V expozici nejsou vystaveny nalezené skleněné terčíky z archeologie, mohly být po požáru vybrány a prodány sklářům, (nebo jsme je přehlédli). Klenby na výklencích oken jsou také jednoduché z přitesaných kamenů, ne z cihel, nebo tvarovaného pískovce (obr. č.38a).
i 
Struktura použitého zdicího materiálu
(pro lepší orientaci v textu)
Toto zjištění může podpořit úvahu, že Karel IV. zde v původní podobě nenechal stavět reprezentativní palác. Ale praktický rozlehlý středověký dům s dobrou ochranou a dobrým užitným vybavením. Dům byl určen pro odpočinek a rozjímání. Hrad umístěný na obtížně dostupné hoře (ale v blízkosti dobře fungujícího města) mu mohl poskytnout potřebnou anonymitu právě v době, kdy potřeboval nabrat sil a rozhodnout, co musí dál udělat. V té době byl pravděpodobně zdravý a netrpěl záchvaty dny, které jej omezovaly v pohybu. Hrad na Ojvíně zřejmě nebyl Karlštejn, reprezentující velikost dvojího krále a císaře. Tomu také může nasvědčovat i málo dalších informací o jeho pobytu na Ojvíně. To však neznamená, že tam nebyl častěji. Doložit se to však nedá.
Obr. č. 39
Palác také měl mimořádné vybavení. Přímo pod okny přízemí (obr. č. 38) je vidět kapsy pro podlahové trámy, na kterých byla prkna podlahy. Na protilehlé stěně jsou ty kapsy také, trámy také mohly být položené na římse stěny se sloupy. Ale v úrovni prvého patra v celé délce nic takového není (obr. č. 39). Tento stav je i v části stěny paláce směrem do nádvoří. Podlahy tam musely být.
Jak to bylo s podlahami v patrech?
Možná, že zde narážíme na zajímavost, která souvisí s vytápěním hradu prostřednictvím velké pece na Ojvíně. Jde o zvláštnost vysvětlenou expozici muzea níže(obr. č. 42 a 43).
Palác a pravděpodobně i věž se za Karla IV. zřejmě vytápěly horkovzdušným systémem. Nejde jen o velkou pec, která byla zdrojem horkého vzduchu, ale také o systém, který horký vzduch rozvedl do prostor paláce včetně věže, které vyhříval. Jak to mohlo pracovat.
Upozorňujeme čtenáře, že celá „badatelská“ část objevování zajímavostí a jejich vysvětlování na Oybinu, je založena na informacích, které pozorný turista viděl při prohlídce, nebo přečetl z informačních panelů. Případně je následně vyhledal v odborné literatuře, aby si je vysvětlil. Vždy jde o volnou úvahu turisty směřující k závěru, že to tak nějak mohlo být.
Tato pec, z dnešního pohledu horkovzdušný kotel, s rozměry ohniště přibližně 2,5mx5m je umístěna v „kotelně“, která v té době byla možná níže než podlaha přízemí paláce v nádvoří. Je umístěná velmi blízko od stěny uzavíratelného obytného prostoru (obr. č. 40), který jsme nazvali královským křídlem. Jeho nejdůležitější částí je obytná věž krále a královny (obr. č. 36). Pec je od zdi věže a zděné přepážky této části paláce (obr. č. 39) vzdálená asi dva metry.
Horkovdušná pec-kotel z cihel „zvonivek“, které snesou i žár, jsou tvrdé, mají charakter keramiky (jsou vysoce odolné proti povětrnosti, „zvonivky“, znal již dávnověk).
Obr. č. 40
Vysvětlení jak to pracovalo, vyžaduje vaší trpělivost.
Princip vychází ze vzpomínek autora článku. V Praze na starém Spořilově byly některé jednopatrové domky vybaveny tzv. komůrkovým topením. V přízemí vedle komínu, ve stěně oddělující kuchyni od obývacího pokoje, byla umístěna hranolovitá komůrka mírně rozměrnější než komín. Za strany obyváku měla vysoká mřížková dvířka obsluhy a za nimi válcová stáložárná kamna, tehdy typu Musgraves, neboli musgrávky. V komůrce, která jako průduch prostupovala do patra, byly pod stropem pokoje ve stěně komůrky regulovatelné otvory průduchu do místnosti. Komůrka končila pod stropem půdy a na stranu do první ložnice měla u podlahy opět regulovatelný průduch pro odvod ochlazeného vzduchu a u stropu průduch pro přívod teplého vzduchu. Totéž vybavení bylo na druhé straně zdi, kde byla druhá ložnice. Pokud nechtěli, aby bylo v ložnici příliš teplo, posunuly táhlem lamely průduchu omezující průtok teplého vzduchu od kamen.
V musgrávkách se mohlo topit uhlím i koksem i dřevem, systém neměl žádné elektrické větráky a pracoval velmi spolehlivě na principu samotížné cirkulace teplého (horkého) vzduchu. Jedněmi kamny se vytápěl celý byt.
Na podobném principu zřejmě pracovala na Ojvíně naše pec (obr. č.41), pokud k tomu byla určena.
Obr. č. 41
K vytápění prvého patra paláce nad pecí (pro hosty atd.) asi postačila „komůrková“ šachta. Totéž se asi praktikovalo u menší pece, která fungovala v úřednickém domě. Do královského křídla včetně věže, proudil horký vzduch asi zděnými průduchy, které však musely mít poměrně velký vnitřní průřez, aby se nesnižoval tah horkého vzduchu v průduchu. Tyto horkovzdušné kanály nemohly být příliš dlouhé a proudění bylo dáno výškou budovy věže asi přibližně tak, jak je to naznačené na obr. č. 40. Významnou roli ve vytápění věže mohla hrát šachtovitá přístavba věže, o které jsme uvažovali, že by mohla být schodištěm. Tímto schodišťovým „průduchem“ mohl se teplý vzduch šířit celou věží, aniž by mu překážely podlahy a stropy.
Cirkulace byla „jednosměrná“, teplý vzduch prostupoval budovou ke střeše a unikal do venkovního prostoru. Do pece se nasával neohřátý nový vzduch. Tím se účinnost zařízení snižovala (horkovzdušná cirkulace byla nefunkční), muselo se stále topit a udržovat oheň. Spotřeba tvrdého dřeva byla velká, ale to v případě krále a císaře asi nehrálo žádnou úlohu. Topilo se možná i několik dní před jeho příjezdem.
Je třeba připustit, že topení za Karla IV. bylo poněkud odlišné než v době, kdy hrad i klášter s chrámem, přešel do majetku kláštera celestinů poustevníků. Řeholníků bylo málo (10-12), šetřili a nepotřebovali vytápět rozlehlé hradní prostory. Proto se více používala nově instalovaná kachlová kamna. Ta se zřejmě stala hlavními zdroji tepla za doby kláštera. Velká a hodně těžká kachlová kamna si kolem roku 1395 nechal v prvním patře paláce zhotovit převor kláštera. Ve stejné místnosti je také v pískovci reprezentativní tvarované gotické ostění okna. Vedle okna je přestavěný výklenek posledního okna, který byl využit pro kachlová kamna. Podíváte- li se na obrázek vnější strany severní zdi (obr. č. 34) je červenou šipkou označen v místě kamen malý kouřový průduch, který kamnům nahrazoval komín. (Doporučujeme otevřít si obrázek č. 34 v galerii Zpravodaje.)
Obr. č.42
V Úřednickém domě zřejmě byla použita pec – „horkovzdušný kotel“- na obr. č. 42. Český text (na obr. 42-vlevo nahoře) není popisem činnosti pece, pouze říká, že pece sloužily k vytápění větších prostor hradu pomocí různých topných kanálů. Na nakresleném modelu menší pece se pokusíme její činnost vysvětlit a doplnit (obr. č. 43).
Stavebním materiálem jsou opět cihly „zvonivky“, které vydrží ohřátí na vysokou teplotu. Protože se bude horký vzduch pomocí kanálů pouštět do vzdálenějších míst paláce zdmi, které jsou značně studené, bude třeba aby „komínový tah“, který je hlavním „motorem“ cirkulace vzduchu byl dostatečně velký. Pec je dvoukomorová klenbová (nakreslená je v řezu). V dolní komoře, která je zde vyzděná z kamenných oblázků (snad stavebník vypozoroval, že kámen má větší tepelnou vodivost přenosu tepla), je topeniště pece. Před pecí vpravo by měla být přizděná stěna, ve které v dolní části bude uzavíratelný obslužný otvor, kterým se budou do pece přikládat dlouhé špalky tvrdého dřeva. Také se z pece bude vyhrabávat popel.
Obr. č. 43
Chybou výtvarníka je, že do této komory neumístil v dolní části zadní stěny kouřový průduch, který zde bude ústit přímo do vysokého kamenného komínu, kterému se dnes říká „průlezák“. Čistil ho komeník, který pomocí provazového žebříku do komína vlezl. Komínový průduch s názvem Rauchabcug (komín) umístil do prostoru ohřátého vzduchu, kde žádný kouř být nesmí. Kamnář, který by takovou pec postavil, by asi nedopadl dobře.
Nad klenbou topeniště je klenba druhé komory, ve které se od dolní „žhavé“ klenby ohřívá studený vzduch, který dovnitř proudí horními dvířky z obslužné místnosti, dnes bychom řekli kotelny. Na horní klenbě je vyzděný pult, ve kterém jsou tři výstupové otvory, které je možné uzavírat těžkými pískovcovými poklicemi. Na tyto otvory by měly nějakým způsobem nasedat kanály, kterými by do různých míst cís. paláce, měl proudit ohřátý vzduch v potřebném množství.
U Úřednického domu se to zřejmě řešilo podobně, komůrkovým topením jako na Spořilově. Jak to probíhalo u pece v cís. paláci jsme vysvětlili výše.
Obrázek je ofotografován z panelu expozice.
Při probíhající rekonstrukci hradu byl proveden archeologický výzkum. Byly objeveny zbytky horkovzdušných pecí k vytápění zděných budov. Na levém obrázku je menší pec v Úřednickém domě. Vpravo jsou původní trosky velké palácové pece.
Zbývá již jen vysvětlit, jak je to s tou podlahou v severní stěně (obr. č. 38).
Na straně paláce na nádvoří kapsy po trámech jsou, podlaha tam normálně byla. V prvém patře nejsou, ale podlaha tam být musela a byla tam. Topný kanál z pece ústil do prostoru nad podlahou přízemí. Aby mohl vzduch cirkulovat, vybudovali tesaři roubenou technikou při stěně mezi okny svislou kostru z trámů až k půdě, na kterou v I. patře tesařsky připevnili vodorovný nosný trám, který neuzavíral svislý průduch mezi zdí. Na něm založily sedla podlahových trámů. Připevnili prkna stropu přízemí a podlahy I. patra. Totéž provedli o patro výše, kde již byl strop I. patra a podlahy půdy, který průduch uzavíraly. Druhé konce trámů byly již v kapsách protější zdi. Totéž udělali i v královském křídle, ale začali již o patro níže, kde končil kanál. Roubenou kostru ze strany místností pokryly prkny a vytvořili stěny místností. V místech které určil kamnář, udělali průduchy do vzniklé dutiny mezistěny, kterou při stěně cirkuloval od spodu teplý vzduch.
Obr. č. 38 pro lepší orientaci v textu
Pokud zvláštní přístavba věže nebyla schodištěm a současně průduchem od kanálu z pece, pak musela být alespoň jedna stěna věže z přízemí až k půdě vybavena podobnou konstrukcí. Jedině tak se dal vytvořit cirkulační prostor, který „obešel“ problém podlah. Nebo se do pater musela instalovat kachlová kamna. V tom případě by na modelech paláce (obr. č. 44) a věže musely být komíny vyvedené výše nad hřebeny střech pokrytých břidlicí (našla se ve vykopávkách), jak to přikazoval středověký předpis. Komíny by byly součástí zdí a musely by to být také pevné „průlezáky“.
Je to trochu složité, ale jinak se to asi nedá vysvětlit. Pokud by takto byly účinně vytápěny prostory císařského hradu ve středověku, asi by to bylo i pro dnešek unikátním technickým příkladem. Připomeňme, že Karel zřejmě znal takové vytápění z Francie a i z Itálie (horkovzdušné vytápění používal i starověký Řím). On sám byl přístupný zavádění novinek, které zlepšovaly život lidí ve středověku.
Obr. č. 44 a č. 45
Vycházíme z daných možností, pokusili jsme se popsat umístění budov na současném rozlehlém nádvoří, kde ve středověku stály budovy hradu. Výsledkem je, že rozložení budov (obr. č. 44) se vcelku shoduje s modelem hradu (obr. č. 45) a s fiktivní představou malíře obr. č. 27.
Podstatné je, že areál královského hradu spíše znázorňuje domácí prostředí k bydlení krále i císaře, odlehlé od „civilizace“ středověku.
V tom případě to připomíná úlohu našich chalup v době našich rodičů. „Rekreovali se“. Dříve se tomu říkalo letní byt. Bydlení v našich chalupách bylo z dnešního pohledu nuzné (v Trávníku fungoval s poruchami gravitační vodovod jednoho kohoutku – v Naději byly studny, nebo studánky, koupelny nebyly, používal se stojan s umyvadlem, plechová vana, kadibudka, vařilo a peklo se na kachlových sporácích, tráva se sekala kosou a elektrický proud fungoval jako ve Svěrákově písničce.). Ale příroda kolem byla a je krásná. Bylo to naše krásné dětství, bylo po válce.
Nic neznamená, že též pro krále Karla byla příroda „všade“. Byla jeho běžným životním prostředím. Je známé, že celý vrcholový povrch hory Ojvín-Oybin využíval k volnému pobytu a posezení. Měl své vyhlídky. Mohli bychom i připustit, že mohl „chodit i na houby“. Dobře znal okolí a i prostory Lužických hor, nepochybně při delším pobytu se zde účastnil lovů a také místní šlechtice navštěvoval na jejich hradech. Byl neuvěřitelně pohyblivý, doba cesty na koni z Prahy na Ojvín, se asi příliš nelišila od cesty na motorce. V Žitavě se účastnil turnajů. To byl běžný život i pro krále a císaře římského, protože tady mohl být také s rodinou pohromadě. Karel VI. měl nepochybně rád život s lidmi.
Pokud by se nestal císařem římským a byl zdravý i ve vyšším věku, asi by hrad na Ojvíně udržel do pozdního stáří.
Dospěli jsme do závěru anabáze, dlouhé cesty k poznání, zda se mohl Karel IV. chovat a pobývat ve svém hradě na Ojvínu-Oybinu, a radovat se z krás Lužických hor, jako mnohý z našich trávnických a nadějských chalupářů. Takto neuvažujeme pouze my, na internetu a i ve Wikipedii je řada podobných komentářů, a také že si král a císař chystal na Ojvíně
„ domov důchodců“.
Tak to určitě ne!
Karel vládl Evropě až do své smrti. Jak jsme napsali, zhoršilo se počasí, ale také politické klima. Přes císařovu snahu vše spělo k papežskému schizma více papežů. Politická situace v Evropě se postupně měnila.
Císař neuspěl se svojí italskou politikou. V Evropě vyklízel pozice. Pro krále římského se otevřely staré problémy z dob Ludvíka Bavorského. Rozvírala se ekonomická izolace českých zemí především v důsledku odklánění obchodních cest na východ, které se vyhýbaly českým horám.
Pražský groš ztrácel na síle. Jak víme, zlaté dukáty tlačily groš do inflace. Kolem r. 1369, kdy mu bylo již 53 let, začalo probíhat posledních deset let jeho života (o tom samozřejmě nevěděl, ale necítil se dobře). Ohlásila se stará zranění, těžce trpěl záchvaty dny, která jej postihla zejména v důsledku neustálého cestování na koni, a to i za každého počasí. Tím nejvíce trpěly jeho nohy. V poslední návštěvě Paříže jej ke králi nesli na nosítkách.
Obr. č. 46
Byl po čtvrté ženatý, ze třetího manželství s Annou Svídnickou má syna následníka Václava IV., kterému je 8 let (již ve dvou letech korunovaného králem českým v r. 1363). Otec Karel, důsledný ve své sňatkové politice, za rok na to ožení devítiletého Václava s čtrnáctiletou Johankou Bavorskou. Václavova matka zemřela po dalším porodu necelé dva roky po Václavově narození r. 1362.
Možná, že jednou z povzbuzujících zpráv pro staršího pána mohlo být, že ekonomické izolaci čelil po delší době dostavbou Kamenného mostu (později Karlova) a jeho alespoň částečným zprovozněním (dokončen byl r. 1402). Tím se Praha opět stala městem mezinárodního obchodu (přesné informace neexistují).
Karel IV. však byl stále silný a aktivní vladař. Byť se to jen domníváme, svůj „letní byt“ na Ojvíně posílil v r. 1369 zahájením výstavby překrásného gotického chrámu (obr. č. 46) a současně podporoval nový řád mnichů celestinů poustevníků pozvaných jím do Čech, aby si při chrámu zřídili klášter. Víme o vzdělanosti a všestranné schopnosti Karla IV. získávat od vzdělaných lidí nové informace, které zahrnovaly nejen novinky nastupující renesance, ale i možnosti legální církevní reformy. Celestini patřili k řádům šířícím prostřednictvím klášterních škol osvětu v duchu středověké vzdělanosti a ideologie, pěstování vědy a umění (odkaz-Jiří Spěváček).
Určitě můžeme odpustit císaři a králi možnost, že si ke svému „letnímu bytu“ zřídil za státní peníze také i dotované kulturně vzdělávací centrum, s kterým mohl meditovat o všem, co jej zajímalo.
Architektura a stavební provedení je svojí kvalitou značně odlišné od stavby ojvínského hradu. Již založení východní a jižní chrámové zdi, na vysoké podezdívce vylámané v pískovci je asi unikátní. Která stavební kamenická huť chrám stavěla, není přímo potvrzené, ale historické informace směřují k možnosti, že stavbu provedla huť Petra Parléře. Veškeré kamenické práce na gotických oknech, zbylých klenbách a dalších stavebních prvcích jsou mistrovským dílem. Chrámová loď je i bez klenby stále akusticky kvalitní koncertní síní.
Kateřina Lucemburská
Manželka vévody Otty V. Braniborského
V r. 1363 se Karel znovu oženil se šestnáctiletou Alžbětou Pomořanskou, korunovanou v témže roce za královnu českou.
Ke královně, která údajně narovnávala podkovy a lámala meče, uvedeme jen některé potřebné zajímavosti. Již sňatek byl mistrovským diplomatickým manévrem. Karel IV. dlouhodobě soupeřil s protilucemburskou opozicí vedenou Rudolfem IV. Habsburským, k níž patřili uherský král, polský král, dánský král a vévoda Bogislav Pomořanský. Vše směřovalo k boji. Alžběta Pomořanská, s kterou se Karel „prozíravě“ a rychle oženil, byla dcerou Bogislava Pomořanského, k boji nedošlo.
V r. 1368 umožnil císař Karel IV. papeži Urbanovi, aby se konečně mohl vrátit do Říma. Karlovi se narodil syn Zikmund a tak se opozdil, a papež musel před Římem počkat. Následně císař uvedl papeže do Svatopeterského chrámu.
Po té dorazila do Říma i královna Alžběta (po porodu?), kterou papež následně korunoval římskou císařovnou. Stav nevydržel dlouho a papež Urban se vrátil do Avignonu. Tím, jak jsme již napsali, došlo ke ztrátě císařské evropské „iniciativy“.
Obr. č. 47
Jeho hlavním politickým cílem se stalo získání Braniborska (obr. č. 47) a vytvoření vertikální obchodní trasy z Benátek přes Čechy na sever říše do hanzovních měst a Lübecku. Měla nahradit upřednostňovanou jižní trasu z Frankfurtu n. M., Norimberk, Plzeň, Prahu, Brno, Vratislav, Krakov a na Kyjev. Tehdejší obchodní praxe spočívala v zemských nařízeních, kde museli kupci-obchodníci projíždět stanovenými městy. Až pozdější systém velkých obchodních firem zajišťoval smluvní obchodní síť
V historii hradu Ojvína nastává zvrat. Karel IV. si uvědomuje, že k tomu, aby prosadil své dynastické zájmy, ochránil a stabilizoval rodový (lucemburský) majetek, musí také zachovat svojí fyzickou způsobilost, aby byl schopen takové záměry zvládnout. Stává se více Lucemburkem, který začal připravovat zabezpečení lucemburských držav, dědických podílů a nástupnictví.
„Pamatuj na mne a uvědom si, že jsi smrtelný“
(Napsal Francesko Petrarca svému příteli Karlu IV. dne 24. února 1351 z Padovy.)
Citát uvádí historik Jiří Spěváček v úvodu kapitoly NA SKLONKU ŽIVOTA.
To však již s hradem a klášterem na Ojvíně asi nesouvisí. Nikde není uvedena informace, kdy předal Karel IV. klášteru k užívání celý prostor hradu, který se tím stal součástí kláštera. Jednou z hlavních příčin ukončení trvalého užívání Ojvínu asi je, že hrad leží na hoře v nadmořské výši 480m. To je sice hora „kopeček“, ale v Lužických horách kousek od Luže, je místem častého typického místního počasí. Chladno, ostrá zima (zejména v r. 1369), mlhy, deště, sychravo. To je velmi špatné pro člověka s dnou, asi i s artrózou a skoro jistě s revmatickými záněty kloubů ( proto časté zájezdy do Chebu a Karlových Varů).
Asi bychom mohli již v této části dlouhé povídání ukončit, hlavní otázku jsme vyřešili. Protože Karel IV. někdy v té době hrad předal klášteru, je pro Trávník a Naději celá tato historie také uzavřena.
Překvapením je, že se objevila ještě další Karlova „chalupa“ (obr. č. 48). Leží v rovinaté části Braniborska při Labi, v gotickém městě Tangermünde (obr. č. 47).
Autor článku se přizná, že o ní nevěděl.
Autor článku se přizná, že o ní nevěděl.
Karel IV. král český, je doma stále oblíbený, na přelomu šedesátých a sedmdesátých let je již čtyřicetitisícová Praha s Novým městem a možná již průjezdným Kamenným mostem, v Evropě císařským velkoměstem.
Nastal čas, kdy Karel pomalu opouští vysokou evropskou politiku. Proč se za takovéto osobní situace rozhodl, včetně použití císařské vojenské síly, Braniborsko získat?
Obr. č. 48 a 49
Město Tangermünde bylo jedním z oblíbených míst lucemburského císaře Karla IV., který v roce 1373 zakoupil braniborské markrabství a nechal přestavět zámek Tangermünde (německy Burg Tangermünde ) na císařskou falckou budovu, včetně kapituly řeholních kanovníků. Vhodná poloha na Labi umožnila zde vybírat říční mýto. Od roku 1415 se stal sídlem hohenzollernských kurfiřtů
Jako vždy, za politikou stojí ekonomika. Ve středověku ji tvořil především obchod. Jak je psáno výše, Karel se rozhodl řešit ekonomické potíže českých zemí změnou obchozích cest (silnic), za trasu z Benátek do Vídně na Moravskou bránu a do Lübecku (obr. č. 48).
Obr. č. 48
Zajímavé na tom projektu je, že tato silniční příčka přes Moravu se již dávno používala. Stejně tak bylo běžné napojení z Vídně na Benátky. Šlo spíše asi o naschvály dvou mocných rodů. Mimo to zavedení této cesty nic nebránilo, pouze to, že se dlouhodobě vedl spor Lucemburků s Wittelsbachy o Braniborsko. Toto propojení cest bylo pro všechny zúčastněné výhodné.
Vévoda Ota V. Braniborský, zvaný Líný, měl za manželku druhorozenou dceru Karla s Blankou, Kateřinu Lucemburskou (obrázek výše). Tu údajně soustavně podváděl v hampejzních domech, tomu Kateřina (28 let) čelila stálým pobytem v Praze. Ota V. Líný to chtěl řešit zrušením manželské smlouvy a narazil na tchána, kterému šlo o jeho Braniborsko. Došlo k mezinárodním konferencím, vznikla dost vlivná protilucemburská koalice.
V té době kolem r. 1371 již byl asi hrad Ojvín klášterem, protože Karel si zřídil svůj válečný stan ve Fürstenwalde na Sprévě (obr. č. 50).
Obr. č. 50
Dvakrát vtrhl do Braniborska s velkým vojskem. V r. 1373 došlo ke smíru. Ota V. zv. Líný, se zadlužil, prohrál a Wittelsbachové se za „pohádkovou taxu“ 200 000 zlatých vzdali všech svých nároků na Braniborsko. S hrady a městy (součást smlouvy) to celé přišlo císaře Karla na 500 000 zlatých. Jeden zlatý měl hodnotu asi 17 inflačních pražských grošů. Celé Braniborsko na příkaz Oty provolalo císaři slávu a složili manskou přísahu. Král Karel za přítomnosti zetě Oty slavnostně v Praze udělil Braniborsko synům Václavovi IV. (12 let), Zikmundovi (5 let) a Janovi (3 roky). Otovi ponechal císař chytře bavorské kurfiřtství, které následně využil při volbě Václava IV. římským králem. Vévoda se odstěhoval kousek dál (zemřel v r. 1379) a snad se dokonce udobřil s Kateřinou, která jej přežila o 19 let.
Pro císaře a krále to bylo velké politické vítězství. Braniborsko se stalo součástí českých zemí.
Vše, co se výše stalo, nebylo jen úsilím českého krále zajistit stabilní ekonomiku českého království. Vyrovnal si lucemburské účty s Wittelsbachy. Král měl promyšlený i osobní plán. Věděl, že je na tom se zdravím špatně, vzpomněl si na Petrarcu. Nutně potřeboval místo pro svůj dlouhodobější „ozdravný“ pobyt, znal to z Itálie, kam však jet nechtěl. Ozdravný pobyt mu Ojvín již nemohl poskytnout. Současně byl také císařem římským a králem římsko-německým, se sídlem v Praze.
V této době opouštíme Karla IV., císaře římského, krále římsko- německého a krále českého. Vracíme se k člověku Karlovi.
Braniborsko je v severních německých rovinách pod vlivem přímořského atlantického proudění od Golfského proudu v Severním moři. Jen vzpomínka: při výletech na Rujánu jsme si často povšimli, že v Braniborsku bylo již dávno obilí na polích sklizené, zatím co v Trávníku hnily panáky v dešti a vlhku, i v době kombajnu, který na pole vyjet nemohl.
Karel IV. se usadil v nížině při Labi, které bylo významnou lodní cestou, kde se vybíralo clo. V dnes starobylém městě Tangermünde (obr. č. 48 a 49 ), které mu v srpnu 1373 složilo hold. V r. 1374 zde vydává důležité listiny o přijetí Braniborska do zemí České koruny. Jedná v Lübecku, v Berlíně a jinde. Je neuvěřitelně mobilní, nikde se nepopisuje, s jakými fyzickými obtížemi cesty překonával. Cestování povozem, pravděpodobně nějak uspokojivě vybaveném proti otřesům (listové pružiny kočárů přišly až později) na suchých a kamenitých cestách, nemohla být žádná pohoda. Vánoce v r. 1375 i s dvorem trávil v Chebu. Syn Václav IV. byl v patnácti letech r. 1376 korunován římsko-německým králem. Otec Karel se v Tangermünde (obr. č. 51) rozhoduje, že mu předá žezlo českého krále.
Udělá to.
Obr. č. 51
Císařský palác Goslar byl postavený již před r. 1055 je restaurovaný, je jeden z mála zachovaných paláců. Podobně mohl vypadat i palác Karla IV. v Tangermünde. Termín císařská falc – vnikl z Kaiserpfalz- „císařský palác“. Falc nebyl trvalým bydlištěm, ale místem, kde císař pobýval po určitou dobu, nanejvýš několik měsíců. Král Svaté říše římské (německý král) nereprezentoval žádnou skutečnou dědičnou monarchii, šlo o kurfiřty volenou monarchii, která vedla k tomu, že byli voleni králové velmi odlišného regionálního původu. Pokud však chtěli ovládnout říši a její vzpurné regionální vládce, nemohli se omezovat na svůj domovský region a své soukromé paláce. Výsledkem bylo, že králové a císaři cestovali po říši. Falc byly paláce pro „regionální správu“, kde král řešil místní problémy a objížděl další jednací místa (paláce).
Přestěhuje se do Braniborska, kde se opravdu fyzicky vzchopí. Pobývá tam i několik měsíců a úřaduje zde. Přestaví hrad na skvělý zámek (asi již renesanční) a v r. 1377 vybuduje zde nádhernou kapli ve stylu Karlštejna (obr. č. 52).
Obr. č. 52
Stále jedná a snaží se odvrátit možnost papežského schizmatu. V listopadu 1377 odjíždí z Tangermünde do Francie, aby francouzského krále varoval před možností vzniku schizmatu. Reprezentativní návštěvu vykoná (jak jsme již uvedli) za velmi bolestivého záchvatu dny.
U velikosti velmože, jakým byl Karel IV., si můžeme dovolit jen naznačit, že si zde v Tangermünde nechal přestavět na odpočinek „chalupu“. Naše generace chalupářských důchodců může s uspokojením podotknout, že se to trochu podobá nám, kteří jsme přestavěli staré a často zchátralé domy a chalupy do původní krásy a zde si užíváme také zasloužený odpočinek.
Přesto, že byl král Karel IV. ve stáří mrzutý, tak člověk Karel by s tím asi souhlasil. To jsme ovšem zamlčeli, že my zde zaslouženě odpočíváme, ale on do poslední chvíle vládnul.
V r. 1377 nemůže tušit, že za pouhý rok se naplní Petrarkovo upozornění. Následkem úrazu po pádu z koně, nebo uklouznutí na schodech si zlomí krček kosti stehenní, který by dnes dobře opravili výměnou kyčelního kloubu. Je to velmi podobné, kdy jeho otec Jan jede do Kresčaku slepý, když dnes by mu snadno šedý zákal opravili vložením nových čoček. Oba králové by se dožili vyššího věku. Karla následně postihne těžký zápal plic.
Obr. č. 53
Nejstarší kolorovaná reduta Prahy - r.1493
Díváme se na dva obrázky z téměř stejného kultovního místa jejich vyobrazení. Z bájného Vyšehradu.
Dělí je od sebe doba 531 let. Reduta (obr. č. 53) byla namalována sto patnáct let po smrti krále Karla IV. Vzhledem k rozložení známých staveb i znalosti města lze konstatovat, že jde o poměrně přesný tehdejší vzhled Prahy. Nová „hladová zeď“ je prodloužením hradeb. Nad Botičem je kostel na Karlově a za ním Nové město pražské. Přes řeku stojí kamenný most, později Karlův. Na levém břehu Vltavy leží Malé město pražské, nad nimi Hradčany s Katedrálou a Hradem.
Stojíme a díváme se na Prahu před pěti sty lety.
Obr. č. 54
Praha-Hradčany únor r. 2024.
Stojíme ve stejném místě o pět set let později. Panorama města je stejné, pouze fotoaparát se dívá v menším úhlu. Karlův most nám zakrývají domy a větve stromu. Avšak porovnání je stejně úchvatné. Pouze lidí zde žije mnohem víc a Katedrála je dostavěná do krásy.
Můžeme k tomu dodat, člověk Karel se tam od Hradu a Katedrály na město dívá také.
Někde za námi je slyšet hlas.
… město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat…
Budete-li stát v tomto místě na Vyšehradě a budete se dívat na město s Hradem a Katedrálou před vámi, uslyšíte hlas Libuše také.
Doslov autora článku.
Shodou okolností se v průběhu psaní tohoto článku nabízelo několik podnětů (např. 690 let od návratu Karla IV. domů) k tomu, že autor svůj původní záměr v titulku článku Chalupář Karel rozšiřoval. Celé povídání se otáčí kolem dvou našich vesniček Trávník a Naděje, které jsou dnes součástí města Cvikova. Náš region Českolipsko, který historicky pomyslně přesahuje státní hranici s NSR, je součástí velmi zajímavé středověké historie kolem Lipské zemské cesty-silnice, procházející Trávníkem, končící v Žitavě. Celý příběh propojuje hrad Oybin-Ojvín na hoře Oybin s rodem Ronovců ze Žitavy, jejichž osudy a činy, tyto české šlechtice přivedly do blízkosti českých králů a následně i krále a císaře Karla IV. Oybin-Ojvín se stal královským a císařským hradem, který jsme se pokusili popsat, jak mohla současná rekonstruovaná zřícenina vypadat a fungovat za Karla IV., jako jeho významný hrad. Proto je toto rozsáhlé téma ponecháno ve tvaru, který spojuje dílčí příběhy v jeden celek.
Předpokládáme, že si čtenáři s delším čtením poradí.
Použité zdroje:
Fotografie z návštěv hradu Oybin v letech 2015; 2019; 2021; a 2023.
Některé historické informace z informačních tabulí a z expozic z muzea hradu Oybin.
Spěváček Jiří: Karel IV., Svoboda 1972
Čechura Jaroslav: Karel IV. Na dvojím trůně
Vondruška Vlastimil: Život ve staletích – 13. a 14. století, MOBA 2011
František Gabriel-Jaroslav Panáček: Hrady okresu Česká Lípa
Košťálová Michaela: Skryté soukromí Karla IV.
Koláček Luboš Y.: Kouzelným pomezím Lužických hor
Řeháček Marek; Pikous Jan; Polda Petr: Oybin císaře Karla IV.
Oybin (Berg) – Wikipedia
Přemysl Otakar II. – Wikipedie (wikipedia.org)
Editace stránky Tangermünde – Wikipedie (wikipedia.org)
Rod pánů z Lipé ve 14. století :: HISTORIE RODŮ (webnode.cz)
Heinrich von Leipa - Wikipedie, otevřená encyklopedie (wikipedia.org)
Archiv článků :: HISTORIE RODŮ (webnode.cz)
Tangermünde – Wikipedie (wikipedia.org)
Fürstenwalde - Wikipedie, otevřená encyklopedie (wikipedia.org)
Zittau – Wikipedia
Hrad Tolštejn - Jiřetín pod Jedlovou, Lužické hory (region-ceskesvycarsko.cz)
Lemberk – Wikipedie (wikipedia.org)
Toulky rodovou minulostí (vinarstvipanuzlipe.cz)
Ojbin – Wikipedie (wikipedia.org)
Ojbin - Wikipedie, otevřená encyklopedie (wikipedia.org)
Další informace z Wikipedie a Internetu (mapy.cz. a Google map.).
Vlastní archiv autora.
Všem členům Spolku Trávník a Naděje, jeho příznivcům a dalším našim čtenářům přejeme hezké prožití nastávajícího léta.
Zdraví administrátor
Zpravodaje Trávník a Naděje.
V Trávníku 13. června 2024
