Lesy se stříbrem

Panství Milštejnské II.

Ztracení, nebo zatracení?

 

 

Úvodem našeho povídání, které je pokračováním Panství ztracených, nebo zatracených, článku zveřejněném v lednovém Zpravodaji.

 Autor si musí postěžovat.

Předpokládal, že „turistika“ v rozsáhlém „terénu“ s historií v hlubokých českých dějinách, při pátrání po příčinách zmizení generace Ronovců, jejich dějin v polovině třináctého století, bude fyzicky snadným převracením listů v chytrých knihách českých historiků.

Pravdou je, že si nezlomíte nohu na kamení při výstupu na kopce s hrady. Jde o „turistiku“ značně namáhavou. Také však svým způsobem krásnou.

Pokusili jsme se vysvětlit okolnosti, za kterých se v době okolo poloviny třináctého století ztratila z historie Českého království v pralesích mezi Českou Lípou a Žitavou generace rozrodu Ronovců. Zmizeli, nebo se naopak objevili i sousedé Markvartici. O vyhnancích se nezjistilo nic.

 

 

 

Obr. č. 1

Přimda byla nejstarší český kamenný strážní  hrad u cesty do Norimberku, byla přestavěná a ve 13. století užívána i jako vězení. Václav I. zde věznil synka Přemysla po nezdařeném povstání proti svému otci v roce 1247.

(Obrázek je animace.) 

 

Celá záležitost, o kterou se jedná, začíná asi v rodině krále Václava I. ještě před narozením synka Přemysla II. (uvádí se kolem r. 1233), ten se v románu údajně sám začal nazývat Otakarem, když mu bylo asi pět let. V sedmi letech se prohlásil za rytíře a budoucího krále. To navykládal své tetě Anežce (české, vrátíme se k ní ještě později), abatyši Anežského kláštera na Starém městě v Praze. Synovec byl a bude pěkné kvítko. To jsme popsali v minulém povídání. Král Václav I. zemřel v r. 1253.

Nám však nezbude nic jiného, než se opět vypravit za Markvarticem Jindřichem z Hruštice na hrad Na Kameni (obr. č. 1).

Abychom šli stylově s tehdejší dobou, je jeden z podobných skalních kopců v sousedství Labe na svém vrcholu oživen zříceninou, kterou v přestavěné podobě mohl na Kameni nechat postavit král Václav I. Zde byl určitou dobu purkrabím Markvartic Jindřich.

Na Kameni jsme však Jindřicha již nezastihli. Odejel za svým bratrem Havlem na hrad Lemberk (Lví hora-Löwenberg- Lämberg). Chystá se tam slavnost vysvěcení relikvie za přítomnosti Přemysla II., syna krále Václava I.. Korunovat se ještě nemohl. Nezískal souhlas papeže se sňatkem s Markétou Babenberskou.

 

Obr. č. 2

 

Základ obou obrázků tvoří skutečná slepá mapa Čech a Moravy převzatá z Google zemského globu, bez zeměpisných značek, z družicové výšky. Nálepkovou technikou programu Malování je vytvořen sice naivní obraz hraničních hor a pralesů, ale pro tuto potřebu dostačující. Tak nějak by mohl vypadat půdorys našeho středověkého státu v polovině 13. st. z kosmické lodi mimozemšťanů. Vnější okolí uzavřeného obrysu a části Moravy jsou symbolicky ponechány v dnešním stavu.

 

Slávu na Lemberku si nemůžeme nechat ujít, vydáme se směrem k Žitavě (obr. č. 2). Od staré osady Schandau s přístavištěm pod hradem Na Kameni tam poblíž vede dobrá středověká silnice.

Byli jsme překvapeni, mohli jsme také jet lodí po Labi do Děčína a pak po slušné, nově otevřené cestě přes Benešov nad Ploučnicí, Žandov a Lípu.

Přístav v Schandau byl plný vozů, spousta lidí cestuje směrem do Čech, obchodníci platí clo. Vzdali jsme to, směrem na Žitavu to však nebylo lepší. V protisměru, směrem k Labi zácpy vozů naložených kmeny. Také hrubými prkny a trámy, stále bylo pěkné počasí…….

Takto bychom si to mohli představit. Na pomezí Horní Lužice a severu Čech se již delší čas klučily staré pralesy. Probíhá Velká kolonizace, o které jsme již psali (obr. č. 3). Jaký je rozdíl mezi klučením a kácením  si povíme za chvíli, i když to čtenář asi dobře ví. Méně se ví, že všechny pohraniční pralesy patřily českému králi.

Z hlediska ekonomiky českého státu šlo o obrovské porosty většinově tvrdých dřevin dubů a buků, prakticky bez vesnic a polí, s  hustotou obyvatelstva kolem 15 obyvatel na 1km², po celém království v době začátku vlády Přemysla Otakara II. V té době žilo v Čechách a na Moravě asi 1,2-1,3 milionu obyvatel.

 

Předchozí knížecí doba si vystačila s tím, co bylo k dispozici. Vládnutí knížat i krále a velkých vlastníků půdy  - šlechty, by se dalo pojmenovat jako nezávislé přerozdělování v období soběstačnosti. Převládal směnný obchod, monetarismus byl v plenkách, chyběly drobné ražené peníze, stříbrná hřivna se realizovala jen ve velkých platbách. Stříbra bylo zatím málo. Trh nebyl schopen vyrovnávat rozdíly v nedostatcích v různých místech království. Obchod se království vyhýbal. Obchodníci království spíše objížděli po cestách, kterými později proudili kolonisté do Čech a na Moravu (obr. č. 3).

 

Obr. č. 3

 

Kolonizace probíhala v evropském rozměru i ve směru od severských zemí k jihu Evropy a naopak. Za Václava I. byla ekonomika státu z 90% kryta zemědělskou produkcí.

 Na pohled ekonomicky zakrslé hospodářství. Přesto se uvádí, že za Václava se žilo dobře, s připomínkou, ale draze.

?

Pouze připomeneme, že v případě nástupu Přemysla II. probíhá velká kolonizace intenzivně již nejméně padesát let v úrodnějších oblastech Čech a Moravy. Problém vykrystalizoval, když si poslední velcí přemyslovští dědiční králové uvědomili, že skrz „dřevěnou oponu“ hor s neprostupnými pralesy (spíše neprůjezdnými), které po staletí chránily malé království před vetřelci - „nevidí“ a „nejsou vidět“. V okolí, od jihu až k severu, se před „oponou“ mění život lidí v sousedních zemích střední, ale i celé středověké Evropy (obr. č. 2).

Mění se i vztahy mezi šlechtou, zkulturňuje se její chování u dvora, nastupuje doba rytířství s kodexem křesťanských ctností.

 S příchodem lidí z okolních zemí, zejména německy mluvících, se mění i české zemské právo. Zatím není uplatňována pozdější povinná robota, nebo nevolnictví. Kolonizace se děje na základě svobodného práva, které svazuje smluvně s půdou jejího vlastníka. Lidé bez této vazby se mohli svobodně pohybovat a odejít mimo panství, kde žili.

Kolonisté, přicházející z německy mluvících zemí, jsou již na toto právo navyklí a používají jej. Nejen k tomuto právu se následně česká a moravská společnost připojuje.

Vše co se píše výše, je „stručným“ úvodem k našemu problému, kam se ztratili nejen Ronovci. Je zřejmě dobře známo, že na severu se pro nové vesnice a města mýtí lesy na území Markvarticů, Ronovců a Hrabišiců.

Stejně jako na jihu lesy Vítkovců (obr. č. 3).

Pozorní turisté si zřejmě již cestou od hradu Na Kameni uvědomili, že stěhující se lidé směrem do Čech a dřevo na vozech mířící od Žitavy nesouvisí s útěkem vyhnanců, zbědovaných davů chudáků, migrujících ze strachu a hladu.

 Víme z publikací historiků, které máme k dispozici, že velké stěhování podpořilo nejen více jak sto let mírné a příznivé počasí. Psali jsme o tom již dříve.  Následně se zlepšily výnosy zemědělství, zlepšil se zejména trh potravin. Životní úroveň lidí se zvýšila a značně stoupl počet narozených a přeživších dětí. Morové epidemie v těch dobách neprobíhaly s takovou intenzitou, jako později. Populace narůstala. Přelidnění mělo za následek nárůst obav dorůstající nové generace o možnosti budoucí obživy a nemožnosti vytvořit vlastní majetek. Nejen u nás bylo na půdě závislé 90% zemědělců-vlastníků půdy. Pouhých 10% zbývá na řemesla a služby. (Lidé, kteří se neživili prací, jsou v této ekonomické statistice nevýznamní.)

Základní laická představa o sociálním složení kolonistů se více naklání k názoru, že ke stěhování se rozhodli zejména lidé (mladí a zdraví), kteří svojí budoucnost spojili  tradičně s půdou. To byli ti, kteří následně budují své zemědělské usedlosti odlesňováním svých nových lánů, potažmo záhonů a pastvin. Hlavní záměr krále a držitelů svěřených lesů (panství) je, aby se ještě více zlepšila „produktivita“ skupiny 90% zemědělců.

Tím se také prosadily technologické novinky pěstování plodin a jejich zpracování, též například dolování stříbra příchodem horníků ze Saska a mnohé další evropské novinky. Nelze zapomenout na technický a technologický pokrok řemesel a nárůst množství kovových ražených peněz.  Monetární systém se rozvíjí vznikajícím bankovnictvím a růstem dálkového obchodu. Tento trend je důsledkem politiky krále, posilovat příchod šlechtických rodů ze západu do Čech a na Moravu.

Obr. č. 4

 

V povídání o historii často používaná mapa Českolipska je opět upravená. Je zvýrazněná hlavní síť zemských cest (silnic) na severu království. V menší míře byly silnice funkční již před Velkou kolonizací. Pražská (modrá) a Žitavská (červená) těmito pralesy vedly od „pradávna“. Lipská (hnědá) spojovala kláštery západních Čech, litoměřickou kapitulu, Českou Lípu a Žitavu v době kolonizace. Žlutě je vyznačená zemská magistrála, která se vyhýbala Praze a vedla od hranic se Saskem na Most, Litoměřice, přípojku od Děčína na Lípu(Zahrádky), Doxy, Ml. Boleslav, Poděbrady, Kutnou Horu až do Jihlavy. Cesty byly přístupovými silnicemi kolonistů, asi celoročně sjízdné, pod ochranou českého krále, v péči místních majitelů panství, kteří měli nejvyšší zájem, aby si lokátoři nových vesnic vybrali právě jeho panství.

Příchod kolonistů nebyla laciná a jednoduchá záležitost. Šlo o složité předkupní jednání v první fázi mezi šlechticem-vlastníkem panství a lokátorem jednajícím za kolonisty.

Náklady kolonistů zprostředkoval lokátor písemnými smlouvami (také asi jen ústně, písemných se zachovalo málo). Za vyměřené pozemky se platilo hotově a k tomu se připočítávaly i další zemské a královské poplatky a také (a hlavně) poplatky přímému vlastníku údělu, výsluhy, či lesního újezdu od krále s pozdějším názvem - panství (upřesníme později). Nejednalo se pouze o vznik nových měst a vesnic, ale především také o zabezpečení jejich prvotního zásobování. Do lesů přicházelo stříbro v hotových kovových penězích. Význam dopravních cest je nepochybný (obr. č. 4).

Tato nutná podmínka musela být v osidlovaných lesích zajištěna v prvé řadě. Jinak by tam lokátoři osadníky nepřivedli.

 

Obr. č. 5

Ani majitel panství a ani lokátor neměli zájem o „nemajetné“ kolonisty. Nepleťme si je s námezdní čeledí budoucích majitelů (hlav) hospodářství (budoucích statků), kteří mohli být včleněni do skupiny lokátora. Stejně tak měl nejen lokátor, ale i majitel panství zájem na kovářích, mlynářích, ševcích i šenkýřích, atd. (zejména při zakládání nových městských obvodů). Těmto chalupníkům postačily i menší pozemky.

Zdá se, že „lány“ byly až druhoplánové, prvním plánem ve smlouvě bylo časově stanovené zřízení vesnice (do roka, do dvou let).

Dokumentace s popisem, jak Velká kolonizace vizuálně vypadala, se v historické literatuře prakticky nevyskytuje. Pan Vondruška použil v Lexikonu fotografii z romantického filmu pod názvem Putování lidu (obr. č. 5), spíše to nebude příklad z velké kolonizace.

(Upozorňujeme – jde o úvahy autora tohoto povídání o jeho představě, jak to mohlo probíhat. V dostupných zdrojích podrobnější popis nebyl k dispozici. Například historik p. Kalista konstatuje (v r. 1941), že neexistuje žádný dobový psaný doklad, který by takto podrobně popisoval vlastní realizaci průběhu kolonizace a stavby Jablonného, včetně zápisů z kronik církevních řádů.)

Lze celkem úspěšně porovnávat současné možnosti s minulostí. Budeme dost pochybovat o tom, že někde v Braniborsku lokátor přesvědčí mladou dvojici manželů (25let?) se synkem? (nebo bez dětí), aby mu svěřili část svých úspor z výplaty odstupného od staršího bratra. Nadchl je představou o zalesněné krásné krajině, kde jim vyměří parcelu alespoň jednoho, spíše více lánů a další prostory na obydlí, které si teprve budou muset vybudovat.

Připojí je k dalším zájemcům a vyjedná třeba s Havlem z Lemberku místo vesnice, kterou tam hodlá zřídit a předem mu zaplatí požadované poplatky. Pak na místě vyměří parcely a následně do místa odvede alespoň dvacetihlavou (historici uvádějí i 50 a více hlavou) skupinu pro vznik jedné vesnice (1 hlava = trvalý osedlý majitel). Předtím pro ně nakoupil potřebné nástroje, které veze na povoze, na místě je rozdá novým majitelům.

Takže ti dva/tři začnou na vyměřené ploše svého lánu klučit kmeny buků na pozemku některé dnešní vesnice v prostoru Jablonné - Trávník.

Do toho bychom určitě nešli.

Vraťme se k našemu putování.

 

Obr. č. 6

 

Dnešní představa, jak vypadal středověký neprostupný prales, může být různá. V případě našeho severu jde o prostor asi od České Lípy na vzdálenost Šluknova (včetně Žitavska). To je přibližně 30 kilometrů široký pás. V té době téměř neobydlený, porostlý listnatým lesem s převahou buků. Představu jeho neprostupnosti by mohl splňovat obr. č. 6. Ve vzdálenějším prostoru tušíme vzrostlé buky, to je „nepořádný les“.

Vynecháme představu strmých horských kamenitých strání, věnujme se v případě Lužických hor mírným stráním, rovinatým plochám pahorkatiny. Využitelných částí, kde se mohli usídlit lidé.

Odbočíme.

Připomeňme, že se nacházíme v původní „panenské přírodě“, ale nezapomínejme, že příroda se řídí svými přírodními zákony.

Autor článku se v r. 1967, rok před absolutoriem PF UK v Praze, nacházel na závěrečném prázdninovém soustředění u tankového pluku ve Strašicích v Brdech. Součástí tohoto útvaru byla tanková střelnice Na Bahnech (obr. č. 7- dnešní nefunkční stav).

Obr. č. 7

Naše tankové střelby se prováděly na dvou asi kilometrových drahách rozlehlého údolí, kde v protější stráni byl prostor cílů a na podobné stráni za námi stojí řídící věž a celý areál zázemí střelnice, odkud jsme střelby sledovali.

Celý prostor byla louka, která se nesekala, a kde se nenacházely ani vzrůstající břízy, jako na současné opuštěné louce (opuštěný stojan je původním osvětlením pro noční střelby). Dráhy s celým prostorem jsou zapuštěné do rozlehlého smrkového lesa v Brdech.

Střelby začínaly po svítání, čekalo se, až se rozptýlí ranní mlha v údolí.

V naprostém tichu, téměř v celé hloubce levé hranice lesa z jeho okraje vystoupilo velké stádo laní, volným krokem bez jediného jelena „rojnicí“ procházelo pastvinou a páslo se. Za ním v malém odstupu napochodovalo další stádo. Bez pastevců a psů.  Když jsme napočítali do sta, tak jsme toho nechali a v tichém úžasu, včetně velení, které okamžitě zastavilo přípravy, jsme zírali, jak odhadem dvě stě laní spásá naší střelnici. Pokud tam vyrůstala náletová bříza, tak měla stejnou hodnotu, jako spásaná tráva. Trvalo to asi půl hodiny, než stáda prošla údolím do dalších jeho částí.

A takto si vysoká zvěř v původních pralesech samočistila pastviny na pasekách vzniklých při větších přírodních pohromách lesa. V tak velkém množství i dobře hnojila. Mají to uložené v genetické výbavě.

A do takového lesa mohli přijít naši lidé.

Obr. č. 8

 

Díváme se na část osady Trávník – (m. č. Cvikova) ze Zeleného vrchu (obr. č. 8), která leží na stráních Trávnického vrchu, v pozadí je Suchý vrch, vpravo úbočí Luže, a vlevo Pěnkavčího vrchu.

Za secesní vilkou u silnice v r. 2011 ještě stojí smíšený lesík buků, jasanů a smrků. Celkem bez úhony přestál tornádo v r. 2010 (polom je vidět na úbočí Suchého vrchu). Všechny velké louky, dnes pastviny, byly původním „pralesem“.

 

Obr. č. 9 a 10

 

Shodou okolností bude tento lesík zajímavým příkladem, který nám napomůže v nalezení vysvětlení, jak to se zdejším středověkým „pralesem“ v době jeho klučení mohlo probíhat.

Do února 2024 se náš lesík dal nazývat háj,

...je názvem pro světlý listnatý les s bohatým podrostem, tvořeným tzv. hájovou květenou. Jedná se především o olšiny, dubohabřiny a květnaté bučiny.

 (Wikipedie: cs.wikipedia.org/wiki/Buk lesní)

Květenou se rozumí nejen květiny, ale i podrost. Ten je bohatě zastoupený v jiných částech našeho lesíku. Stromy na obrázcích č. 9, 10, 11 rostly v horní části malého údolí, pod cestou. Silné letité buky, jasany i habr, vytvářely mohutný, zdaleka viditelný převis korun (obr. č. 12).

Obr. č. 11

 

Od r. 1961 je háj naším blízkým sousedem (po stěhování z Naděje). Pokud i v následujících fotografiích rozlišíte slabší kmeny buků, tak v r. 1961 to byly 10 let staré stromy. Nepamatujeme, že by celý háj byl nějak významně kultivovaný. Mladší stromy nejsou vysazené uměle, ale vyrostly z náletových bukvic a semen starých mateřských stromů. Obrázky č. 9 a č. 10 naznačují další samoregulační schopnost lesa.

 Světelná clona velkých stromů a také rozsáhlý kořenový systém v půdě, vytváří pod stromy podmínky vhodné zejména pro růst vlastních „potomků“. Jiné náletové dřeviny se v prostředí vrstvy opadaného bukového listí těžko uchytí. Tyto dispozice fungují i v další části lesíku (obr. č. 10 a 11).

Připusťme, že příroda má další mechanizmus, kterým kultivuje staleté prostory lesů bez zásahu člověka.

Křivdili bychom však přicházejícím osadníkům vesnic, kdybychom připustili, že současně „plundrovali“ les široko daleko od vesnice, kde se rozhodli vybudovat svůj nový domov. Naopak věděli, že by tím škodili sami sobě.

 

Stejný zájem měl i majitel panství. Fyzicky, manuálně nepracoval, ale musel osobně dohlížet na své podřízené, na svůj úřad, který mu zaručoval vysokou ziskovost celé akce při zřizování nových vesnic a zachování kvality jeho lesního majetku.

 Tím však šlechtic zmizel z blízkého okolí krále, který mu lesní újezd za služby věnoval, nebo propůjčil. „Ztratil“ se ve „svých“ lesích. Takto popisuje pan Kalista časté „mizení“ Havla z Lemberka. Tento možný faktor zachování či nezachování historické existence šlechtice, rytíře a místního velmože se však v historických publikacích prakticky neobjevuje. A to i za prokazatelného faktu, že v místě vyrůstal, nebo již stál jeho hrad. Ještě se k tomuto tvrzení vrátíme v dalším článku.

 

Týká se to i zmizelých Ronovců. Síla „legendy“ odbojného mladíka Přemysla Otakara II., má v historické sféře tradovanou setrvačnost. Pan Žemlička v Přemyslovi II. konstatuje, že král Přemysl později nad tou legendou „mávnul rukou“, (…válka prý vypukla z „nepřátelského návodu“…).  K setrvačnosti také přispívá konflikt mezi králem a podstatnou částí české šlechty před Moravským polem. Z pohledu „literatury faktů“, měl král Přemysl II. kolonizování lesů severních Čech pod kontrolou. V r. 1264 staví Bezděz.

 

Obr. č. 12 a 13

V průběhu kůrovcové kalamity byly v lesíku pokáceny preventivně všechny smrky, nebylo jich mnoho, ale některé až 160 let staré. Zbývající stromy, které by se daly spočítat (obr. č. 12), jsou všechny listnaté. Na letecké fotografii je katastrální mapa celého prostoru lesíku. Celková plocha dvou parcel je přibližně 1,3 hektaru. To není mnoho. Méně než 1 německý lán.

Pro orientaci. Vedle silnice na pískovcovém ostrohu stojí secesní vilka se zahradou a za hranou její parcely jsou ve stráni středověké úvozy staré Lipské cesty (obr. č. 8).

Shodou okolností se na internetové mapě Google objevilo po Novém roce nové družicové zobrazení severních Čech, a lze si prohlédnout (obr. č. 13) dobře rozlišitelný prostor celé paseky. Oranžové zabarvení je způsobené vrstvou suchého listí. V galerii článku si můžete zvětšit formát fotografie.

 

Obr. č. 14 a 15

Koncem února minulého roku začala těžba stromů v lesíku. Píšeme podrobně o této akci v Aktualitách Zpravodaje. Lesní traktor s ramenem kleštinového podavače, vybavený navijákem a radlicí řídil jediný dřevorubec (obr. č. 14). Pomocí své motorové ruční řetězové pily postupně odřezal nejdříve níže položené méně silné stromy, (aby je mohutné buky nerozlámaly obr. č. 15). Zbavil je větví, které rozřezal na delší části, a kmeny rozřezal na délku čtyři metry. Pomocí navijáku si vytvořil podmínky pro vytažení kmenů na místa, odkud je transportoval nakladačem na cestu, a uložil je do velké hradby (obr. č. 16). Následně totéž provedl s mohutnými buky a jasany. Na několika místech cest v pasece složil další kmeny do několika menších hromad. Na ploše zůstalo velké množství silných větví a mnoho slabších větví. Rozřezané silnější větve a kratší části kmenů později přerovnal v pasece další vyvážecí traktor.

Dřevorubec ukončil svojí práci krátce po minulých Velikonocích. Získali jsme od něj přenesený odhad, že vytěženého tvrdého dřeva pro průmyslové zpracování je 500 tun, (pravděpodobně údaj z měření hmotnosti elektronikou traktoru).

Obr. č. 16

Vykácel 1,3 hektaru lesa.

 

Jakým způsobem by stejnou práci vykonala německá mladá rodina například z Braniborska. Přišli z míst, kde žili na zemědělském statku a na les se dívali již jen z velké dálky. Lokátor jim právě vyměřil jejich německý lán (rozměr používaný i v Braniborsku), který by měl dnešní velikost 7,6597 (7,7) hektaru. V lepším případě měl lokátor ve smlouvě postavit vesnici za dva roky.

Je třeba dodat, že český dřevorubec pilou pokácel stromy, ale pařezy a kořeny ponechal v zemi. Noví obyvatelé potřebovali co nejdříve orat a zasít (obr. č. 17). Museli v místě lánu stromy odstranit i s kořeny a půdu náležitě upravit.

Obr. č. 17

 

Nástroje, které mohli použít, jsou na obr. č. 20. To je pozdější záležitost. Jen připomeňme, že „železa“ bylo málo a bylo značně drahé.  Byli by asi hodně bezbranní a bezradní, kdyby neměli k dispozici alespoň volský potah a základní nástroje, které si přivezli z původního domova. Domníváme se, že nešlo o chudý lid (zakoupení 1 lánu nebyla levná záležitost).

Vyhněme se nepravděpodobným úvahám, které se kolem kolonizace objevují. Jednou z nich je, že se lesy zapálily a stromy se nechaly vyhořet. Možná někde nějaké křoví. Nekontrolovatelný oheň u křesťansky věřících lidí vzbuzoval ďábelskou hrůzu tehdy i dnes. Zejména po zkušenostech z mohutných požárů měst a vesnic. Navíc dřevo je ve středověku skutečnou „strategickou“ surovinou. Stejně jako dnes, také (v té době samo obnovitelným) přírodním bohatstvím lidí.

Obr. č. 18

 

Nabízí se metoda, jejíž použití splňuje několik základních požadavků. Odstranění stromů je v principu jednoduché, jejich silami dosažitelné, dost rychlé a i ekonomicky užitečné, (zejména pro majitele panství), (obr. č. 18).

Pomáhá nám opět náhoda. 16. dubna 2022 dopoledne za bezvětří, se na okraji lesíku vyvrátil mohutný, sto deset let starý jasan. Úder o silnici bylo slyšet hodně daleko. Stromu uhnily kořeny. Naštěstí nikoho neohrozil a také byl na jaře bez listí. Hasiči si s ním rychle poradili.

Pro nás je ten vývrat příkladem metody, které se říká klučení. Jde o techniku využívající fyzikální zákony, především zemskou gravitaci dávno před Newtonem.  Ve středověku se pravděpodobně používala se samozřejmostí, asi nestálo za to o tom v kronikách psát. Lze konstatovat, že klučením stromů „na stojato“, pomocí „skromných“ technických možností jejich nástrojů (obr. č. 20), se oproti dnešní době mohlo dařit odlesňování krajiny a budování nových vesnic a měst. Žádná jednodušší a lepší možnost se nenabízí.

Kde je naše rodinka?

Jsou v lese, kde to již vypadá z našeho hlediska dost hrozivě (obr. č. 19). Před nimi je hradba listnáčů v délce možná 800 metrů i více. Budeme se držet této trojice začínajících „zemědělců“, která bude mýtit svůj lán podle naší představy. Lán si vybrali v zalesněné rovině na druhé straně dnešní silnice s mírným sklonem ke  Cvikovu.

Obr. č. 19

 

 Začnou s kmeny nižšího a středního průměru, které mohou být použity na trámy a stavební hranoly. Pomocí jednoduchého žebříku synek upevní provaz v koruně mladého buku. Následně v okruhu asi dvou metrů okopají jednoduchými motykami kmen tak, aby odkryli silné vrchní kořeny upevňující kmen v zemi. Následně otec přeseká sekerou dostupné kořeny.

Z dostatečné vzdálenosti budou uvázaným kmenem kývat. Pokud se podaří vychýlit korunu s listím (její těžiště) dostatečně mimo svislou osu, pak gravitace vykoná zbytek práce.

Podobně budou klučit mohutnější stromy, kde k vyvrácení použijí uvázaný provaz k jařmu vola.

 

S padlým stromem se zatím nezdržují a pokračují k dalšímu stromu. Podaří-li se jim položit takto několik stromů, musí zbývající kořeny vývratů v zemi uvolnit a odřezat větve ruční u kováře zhotovenou obloukovou pilou (obr. č. 20). Vytříděné části stromů přemístí na místo, kde po zaschnutí listí budou na kmenech a větvích později pracovat. Kmeny asi rozřezají kaprem na délku 2 sáhy = asi 4 metry, to může být délka části kmene, který ještě tehdejší vozy převezou. Na saních zvládnou i celé kmeny.

 

Obr. č. 20

 

Z dřevorubeckých nástrojů je tesařská sekera skutečně středověká. Dvoumužná pila břichatka-kapr je současnost, ve středověku se běžně používala s kovaným listem. Kresba obloukové pily představuje nejčastější pilu s ručně kovaným a vybroušeným listem od kováře. Dřevěný oblouk držadla, je v páře ohnutá větev. Tvarově je stejná jako současná pila s kovovým držadlem, kde musí být napínák listu. U dřevěné byl list napínán pružným dřevěným obloukem.

 

Klučilo se od jara do podzimu, kdy byla zem měkká a byla delší pracovní doba „od slunka do slunka“. V zimně se zpracovávaly kmeny a větve. Kmeny a palivové dříví se na saních odvážely k dalšímu zpracování. Odřezaly se pařezy a kořeny, které se štípaly na palivové dříví, nebo je uhlíři zakládali do milířů.

Popisujeme pouze stručný postup prací, jak to mohlo tehdy probíhat.

Mohou pokácet jen tolik stromů, kolik stihnou po částech co nejdříve přemístit mimo prostor lánu, na pracovní skládku. Následně upraví prázdné mělké jámy po vývratech od povrchových kořenů, které mohou později být zdrojem nově rašících kořenových prutů.  Poté začnou v části vyklučeného lánu vybírat velké množství plochých znělcových povrchových kamenů, upravovat, vyrovnávat a kypřit půdu pro záhony. (Půda je po listnatých stromech většinou bohatá na humus - listovka.)

Práce probíhá postupně po úsecích hotového díla.

 Je to „nekonečně“ tvrdá dřina.

To však je nad síly naší rodinky.

Vyhnuli jsme se současným pracím na obydlí a společném vybavení vesnice.

Spíše se přikláníme k lepší možnosti, že odklučení celého zakoupeného prostoru bylo kolektivní záležitostí budoucích vesničanů, pod vedením lokátora - příštího rychtáře. Současně se řešil i odprodej kmenů a větví. Je možné, že na odprodeji nějak profitovala celá vesnice. K tomu se dostaneme ještě později.

 

Obr. č. (16) a 21

 

Pro popis, který je uvedený výše, není k dispozici žádný historický podklad. Jak velké váhové množství dřeva se mohlo vytěžit ze stejné plochy tehdejšího listnatého lesa nelze ani odhadnout. Můžeme pouze použít jako podobné, výtěžnost dřeva z našeho lesíku.

Povrchním vizuálním dojmem z fotografií naší paseky se lze lapidárně vyjádřit. Je ho HODNĚ.  500 tun? Možná.

Protože 500 tun není oficiálně potvrzené, je možné pokusit se o kontrolní dost nepřesný odhad. To by pro naše požadavky postačilo.

U největší hromady při dolní cestě (obr. č. 21) byl současně vyfotografován řez čtyřmetrového kmene s průměrem 1 metr. Podařilo se také dost přesně spočítat i letní letokruhy, buk byl 160 let starý. Z této skládky již na podzim byla odvezena většina kmenů a tak není možné použít další ověřitelná data.

Obr. č. 22

Hmotnost všech kmenů na této skládce (severní panorama je obr. č. 22),

je odhadnuta takto. Použila se fotografie matrice řezu s průměrem 1metru (pro názornost umístěná jako nálepka vpravo). Do ní v měřítku je zakreslena stupnice skutečných průměrů kmenů. Bylo vytvořeno 6 plošných řezů opticky shodných s faktickými řezy na hranici (umístěny v pravém rohu vedle matrice). Tyto nálepky shodných průměrů byly přeneseny na jednotlivé klády různých průměrů. (Rozhodující není vizuální rozměr nálepky, ale její číslo.) Pod tímto číslem je v tabulce vlevo uvedený skutečný průměr nálepky. Následně vznikl soupis počtu klád podle

průměrů a délky 4 metry.

 

Objem válcového kmene s určeným průměrem, byl vypočítaný a použitím tabulkové střední hustoty buku 0,7 kg/dm³, byla vypočítána hmotnost klády příslušného průměru.  Z počtu všech klád šesti velikostí průměru vyšla celková hmotnost dřeva na hromadě - 187 tun.

Obr. č. 23

 

Protože jsou k dispozici fotografie všech zbývajících menších hromad kmenů, odhadl se celkový počet ne vyšší než již změřená hromada, také - 187 tun. Celkový výsledek odhadu je 374 tun? Při značné toleranci chyby můžeme považovat konečný odhad 400 tun  z 1,3ha, za použitelný. Nevylučuje však i možnost 500 tun.

Z jednoho hektaru našeho lesíku je vytěženo přibližně 308 tun dřeva, z kmenů velkých buků.

Mimo průmyslově použitelné kmeny, zůstaly na ploše parcely ležet čtyři velké hromady (obr. č. 23) palivových větví, vhodných pro samosběr. Zatím co v současnosti na pasece zůstává ležet mnoho bukových větví, tak je pravděpodobné, že ve středověku se využil i veškerý „odpad“ (obr. č. 24). Asi bychom došli k 100 tunám.

I když jsme redukovali výtěžnost dřeva z paseky na 400 tun, z plochy 1,3 hektaru, je velmi obtížné si představit, jak tak velké množství dřeva dokázali tehdejším „primitivním“ nástrojovým vybavením zpracovat osadníci na ploše lánu o obsahu 7,7 hektaru. Na naší pasece zůstalo ležet mnoho dalších tun palivového dříví, které jsme „nevážili“, zejména všechny pařezy v zemi. Takové množství zbylo i na vyklučeném 1,3 hektaru té mladé trojici?

Obr. č. 24

 

Proto předpokládáme, že vedle této rodiny pracovalo dalších 19 „hlav“ příštích majitelů zemědělských hospodářství a jejich čeledi. Vzniká nová vesnice. Z výše uvedeného se autor článku spíše přiklání k představě, že 1,3 hektaru vyklučené a upravené plochy je dílem skupiny „celé vesnice“, za první rok.

 Představme si také, že i v místních podmínkách v té době, musel dobře fungovat i systém místní správy a spolupráce s vesnicemi v okolí.  

Výsledkem je velké množství dřeva, které vyrobili noví osadníci. Ve smlouvách s lokátorem není uvedené, komu toto dřevo patřilo. Také se neuvádí, že bylo vytěžené. Majitel panství rozhodně na „ekonomickém“ zhodnocení těžby velmi profitoval, je částí jeho čistého zisku. Proto je v jeho zájmu povolit pronájem (zřízení) co největšího množství služeb. Musí fungovat místní „zpracovatelská“ síť nových pil na vodní pohon, již vzpomenuté dopravně sjízdné a bezpečné cesty a zejména nepřetržitý proud obchodníků, kteří tu „záplavu“ dřeva zpeněží a odvezou na prodej do velkých trhů se dřevem. Takovým velkým trhem byly zřejmě Žitava, Jabloná a Lipá, (použity jsou možné dobové názvy).

Období Velké kolonizace se chýlí ke svému konci souběžně s vládou Přemysla Otakara II., které intenzivně započalo kolem r. 1250 a pohasíná Moravským polem - r. 1278. V menší míře pokračuje kolonizace i za krále Václava II. Historici se shodují, že většina současných vesnic na Českolipsku vznikla již za Velké kolonizace (obr. č. 25 a č. 26).

Obr. č. 25

 

Abychom si výše uvedené informace promítli do prostředí Milštejnského panství, je mapa jeho severní části (obr. č. 25) oddělená silnicí Cvikov- Jablonné. Tím i od jižní části, s Cvikovem a Kunraticemi. Na horní části je vytvořená uzavřená smyčka červeného mapového měření délky a plošného obsahu, která na celé ploše této části panství kopíruje (s malými odchylkami), celý okraj lesa, který byl od doby kolonizace vyklučený. V této ploše do dnešní doby přetrvaly původní vesnice tohoto panství. Na záznamníku vpravo je uvedená velikost obsahu plochy, která byla zbavená lesa.

Jde o povodí potoka-říčky Svitávky a odlesněná část údolí má obsah 16km².                

 Převodem 16 km² = 1600ha.

V době před Velkou kolonizací rostl na tomto prostoru listnatý les. Použijeme-li odhadované hodnoty hmotnosti vytěženého dřeva z hektaru lesíku v Trávníku (308 tun z 1 hektaru), mohlo se z celého obsahu plochy lesa v údolí Svitávky vytěžit přibližně 493 000 tun bukové čtyřmetrové kulatiny. (Bez větví.)

 Budeme se poněkud držet „při zemi“ a uvedeme, že od kolonizace je to již x-tá formace místního lesa. Původní okraj té velké mýtiny rozhodně nekoresponduje se současností. Mimo to, i když vesnice se časem rozrostly na úkor zbylého lesa, tak na konci kolonizace byl prostor již značně pokrytý oživenými lány místního zemědělství, atd..

I tak bylo množství dřeva, které bylo v „pohybu“ po dobu asi 25 let délky Velké kolonizace, obrovské.

Celkově bylo dřevo později vytěženo (vyklučeno a vykáceno) až do velikosti současné bezlesé plochy (obr. č. 26).

Obr. č. 26

Červeně značený obrys Českolipska v zeměpisné mapě, s vyznačenými hrady a zříceninami.

 

Blížíme se k závěru.

Nepochybujme, většina tohoto dřeva se přeměnila v hotové stříbrné hřivny, nebo stříbrné míšeňské denáry, či v Žitavě ražené ronovské brakteáty. Království za slunného počasí vzkvétalo a po smrti krále „železného a zlatého“, po krátké době braniborského „chladu“, zavedl Václav II. pražský groš. V evropských rozměrech prezentující nejen ekonomickou sílu Českého království.

Groš nebyl ze dřeva, ale ze stříbra.

V té době nastoupily do těžby stříbra ronovecké Železné Hory patřící Smilovi z Lichtenburku a také v Jihlavě patřící městu. Následně Hory Kutné.

Tuto „zázračnou“ změnu však dějiny nezaznamenaly. Možná jsme to minuli.

Pozorní turisté si pochopitelně všimli, že na turistických mapách v místech, kde by měly být původní hluboké a neprostupné pralesy, jsou zakreslené velké mýtiny s městy, vesnicemi a lány polí a pastvin (obr. č. 26).

Ovšem po dlouhé době trvající 755 let.

Historici, pánové František Gabriel a Jaroslav Panáček v publikaci Hrady okresu Česká Lípa, kterou často používáme, uveřejnili slepý obrys okresu, a vyznačili místa, kde zkoumali stávající hrady a velkou většinu zřícenin hradů a tvrzí. Jde přibližně o necelých padesát prozkoumaných míst (obr. č. 26 - námi upravená mapa).

 Na některých známých místech stojí přestavěné zámky - Lemberk, Zákupy, Houska. Desítky zřícenin.

Badatelé prozkoumali vše, co se zpravidla na kopcích dalo nalézt, a podle nálezů odhadli dobu existence hradu. Většinou se doba jejich vzniku odhaduje na mnohem pozdější dobu po r. 1250, o které mluvíme.

U některých to určit nebylo možné.

Hrady patřily Ronovcům - z Žitavy, z Lipé, z Dubé a z Lichtenburku  - Markvarticům - z Lemberka, z Žitavy, z Vartenberku a z Lichtenburku (v rodinné přízni). Tyto rody se prolínaly a přivedly do míst kolonizace další nájemce a spojence nižší šlechty.

Proto tak velké množství sídel. Je také pravděpodobné, přesto, že to historie svými zatím prokázanými letopočty nepotvrzuje, že se hrady a tvrze většinově začaly stavět podstatně dříve. V době Velké kolonizace zde sídlila správa panství a ochrana přistěhovalců, kolonistů. Následně tento význam ztratily a zanikly.

Autor článku se domnívá, že řízení tak rozsáhlého zalidnění, jakým byla kolonizace českého severu, bylo do dnes neuvěřitelným podnikem Václava I., jeho syna Přemysla Otakara II., jeho syna Václava II. a všech „urozených rytířů“ jejich blízkého okolí, kteří se tohoto díla chopili. Museli zajistit nejen příchod nových obyvatel, také jejich bezpečnost a zásobování. Současně také zřejmě zajišťovali následný fungující marketingový záměr, jehož výsledkem byly „hotové“ stříbrné peníze. Z obchodu prodeje dřeva. Nezapomínejme, že se souhlasem krále zakládali i města s hradbami, jejichž stavbu povoloval král​.

Bezděz obr. č. 27

Otázkou je, kam zmizely peníze z tak velkého obchodu.

Vysvětlením je obsah strohé věty. - Království vzkvétalo. Ale vzkvétalo také v tvrzích a hradech na kopcích Českolipska. Není daleko od pravdy, pokud uvedeme, že peníze ze dřeva byly také použity Přemyslem Otakarem II. mimo jiné i na stavbu nejznámějšího hradu Českolipska Bezdězu (obr. č. 27).

Uzavřeme také první část otázky z počátků cestování.

KAM ZMIZELI ?

Nezmizeli, jsou v lesích svých panství. Nepíše se o nich v kronikách, v kupních a darovacích smlouvách. Obchody, které uzavírají, nikdo neregistruje. U většiny z nich nevíme, kdy zemřeli a tím většinou nevíme, kde jsou pohřbeni. Že existují, se dovíme, až se z tohoto neznáma vynoří jejich potomci.

Jak to asi bylo se zatracením, dokončíme v dalším článku.

 

 

Obr. č. 28 a 29

Shodou okolností, v úplném konci tohoto povídání uzavřeme záležitost lesů v okolí našich vesniček Trávníku a Naději symbolicky.

V květnu r. 2010 zasáhlo obě vesnice a blízké okolí ničivé tornádo, které si energii vybilo na polomech okolních lesů (obr. č. 8) a na stromoví na trávnické stráni, v zahradách v Naději a i Hamru. V malém parčíku na trávnické návsi byly těžce poškozeny tří stříbrné smrky (obr. č. 28 a č. 29). Prostřední to „nepřežil“, oba krajní mají ulomené dominantní špice.

 

Kdo to viděl, „zlámal nad tím nadělením hůl“. Naštěstí pí Kolbabová, obecní ekoložka ve Cvikově rozhodla, ponechat stromy svému osudu.

Obr. č. 30

 

Bylo to rozumné rozhodnutí, po patnácti letech můžeme v r. 2025 vidět také zázrak, přírody (obr. č. 30). Při pohledu na dvojici „znovu se zrodilých“ krásných stříbrných smrků si můžeme myslet, že příroda v podstatě člověka ani nepotřebuje. Naopak člověk by se měl k přírodě chovat, jako k velmi dobrému a potřebnému sousedovi.

 

Na našem trávnickém parčíku stojí symbolicky dva stříbrné smrky, které stříbro neobsahují. Jsou vzpomínkou na stromy středověku, které na těchto místech stály, a jejich dřevo se měnilo ve skutečné stříbro.

 

 

V Trávníku a Naději do 23. března 2025

 

Všechny čtenáře a příznivce

Trávnicko Nadějského zpravodaje,

zdraví jeho administrátor.

 

ZDROJE pro Stříbrné lesy:

Konec Přemyslovců, Josef Žemlička, NLN s.r.o., r. 2020

Přemysl Otakar II.,Josef Žemlička, NLN s.r.o., r. 2011

Toulky českou minulostí II., Petr Hora , Práce-Kamarád. r. 1991

Život ve staletích-13. Století, Vlastimil Vondruška, MOBA 2010

Blahoslavená Zdislava z Lemberka, Zdeněk Kalista, Zvon 1991

Hrady okresu Česká Lípa, František Gabriel-Jaroslav Panáček, Argo 2000

Cvikov na úpatí Lužických hor- kapitola II. - r. 2018 - Ing. Jaroslav Panáček

Kronika Dalimilova, Svoboda 1977

 

Král rytíř-Přemysl Otakar II., Vlastimil Vondruška, MOBA 2013

Jednooký král- Václav I., Vlastimil Vondruška, MOBA 2018

Zdislava a Ztracená relikvie, Vlastimil Vondruška MOBA 2022

Přemysl Otakar II. – Wikipedie (wikipedia.org)

Dřevo – Wikipedie

Lokátor – Wikipedie

Regale - Wikipedie, otevřená encyklopedie

A další informace z Wikipedie

Archiv Českého zeměměřického úřadu - Císařské otisky, Originální mapy stabilního katastru

Mapy:  Mapy. cz, PANORAMA, Mapy Google

Vlastní archiv autora a z Trávníku