TRÁVNÍK a NADĚJE

  v dubnu 2025

Lesy se stříbrem

Panství Milštejnské II.

Vážení čtenáři našeho Zpravodaje,

Úvodem našeho povídání, které je pokračováním Panství ztracených, nebo zatracených, článku zveřejněném v lednovém Zpravodaji.

 Autor si musí postěžovat.

Předpokládal, že „turistika“ v rozsáhlém „terénu“ s historií v hlubokých českých dějinách, při pátrání po příčinách zmizení generace Ronovců, jejich dějin v polovině třináctého století, bude fyzicky snadným převracením listů v chytrých knihách českých historiků.

Pravdou je, že si nezlomíte nohu na kamení při výstupu na kopce s hrady. Jde o „turistiku“ značně namáhavou. Také však svým způsobem krásnou.

Pokusili jsme se vysvětlit okolnosti, za kterých se v době okolo poloviny třináctého století ztratila z historie Českého království v pralesích mezi Českou Lípou a Žitavou generace rozrodu Ronovců. Zmizeli, nebo se naopak objevili i sousedé Markvartici. O vyhnancích se nezjistilo nic.

Obr. č. 1

Přimda byla nejstarší český kamenný strážní  hrad u cesty do Norimberka, byla přestavěná a ve 13. století užívána i jako vězení. Václav I. zde věznil synka Přemysla po nezdařeném povstání proti svému otci v roce 1247.

(Obrázek je animace)

Celá záležitost, o kterou se jedná, začíná asi v rodině krále Václava I. ještě před narozením synka Přemysla II. (uvádí se kolem r. 1233), ten se v románu údajně sám začal nazývat Otakarem, když mu bylo asi pět let. V sedmi letech se prohlásil za rytíře a budoucího krále. To navykládal své tetě Anežce (české, vrátíme se k ní ještě později), abatyši Anežského kláštera na Starém městě v Praze. Synovec byl a bude pěkné kvítko. To jsme popsali v minulém povídání. Král Václav I. zemřel v r. 1253.

Nám však nezbude nic jiného, než se opět vypravit za Markvarticem Jindřichem z Hruštice na hrad Na Kameni (obr. č. 1).

Abychom šli stylově s tehdejší dobou, je jeden z podobných skalních kopců v sousedství Labe na svém vrcholu oživen zříceninou, kterou v přestavěné podobě mohl na Kameni nechat postavit král Václav I. Zde byl určitou dobu purkrabím Markvartic Jindřich.

Na Kameni jsme však Jindřicha již nezastihli. Odejel za svým bratrem Havlem na hrad Lemberk (Lví hora-Löwenberg- Lämberg). Chystá se tam slavnost vysvěcení relikvie za přítomnosti Přemysla II., syna krále Václava I.. Korunovat se ještě nemohl. Nezískal souhlas papeže se sňatkem s Markétou Babenberskou.

Obr. č. 2

Základ obou obrázků tvoří skutečná slepá mapa Čech a Moravy převzatá z Google zemského globu, bez zeměpisných značek, z družicové výšky. Nálepkovou technikou programu Malování je vytvořen sice naivní obraz hraničních hor a pralesů, ale pro tuto potřebu dostačující. Tak nějak by mohl vypadat půdorys našeho středověkého státu v polovině 13. st. z kosmické lodi mimozemšťanů. Vnější okolí uzavřeného obrysu a části Moravy jsou symbolicky ponechány v dnešním stavu.

Slávu na Lemberku si nemůžeme nechat ujít, vydáme se směrem k Žitavě (obr. č. 2). Od staré osady Schandau s přístavištěm pod hradem Na Kameni tam poblíž vede dobrá středověká silnice.

Byli jsme překvapeni, mohli jsme také jet lodí po Labi do Děčína a pak po slušné, nově otevřené cestě přes Benešov nad Ploučnicí, Žandov a Lípu.

Přístav v Schandau byl plný vozů, spousta lidí cestuje směrem do Čech, obchodníci platí clo. Vzdali jsme to, směrem na Žitavu to však nebylo lepší. V protisměru, směrem k Labi zácpy vozů naložených kmeny. Také hrubými prkny a trámy, stále bylo pěkné počasí…….

Takto bychom si to mohli představit. Na pomezí Horní Lužice a severu Čech se již delší čas klučily staré pralesy. Probíhá Velká kolonizace, o které jsme již psali (obr. č. 3). Jaký je rozdíl mezi klučením a kácením  si povíme za chvíli, i když to čtenář asi dobře ví. Méně se ví, že všechny pohraniční pralesy patřily českému králi.

Z hlediska ekonomiky českého státu šlo o obrovské porosty většinově tvrdých dřevin dubů a buků, prakticky bez vesnic a polí, s  hustotou obyvatelstva kolem 15 obyvatel na 1km², po celém království v době začátku vlády Přemysla Otakara II. V té době žilo v Čechách a na Moravě asi 1,2-1,3 milionu obyvatel.

Předchozí knížecí doba si vystačila s tím, co bylo k dispozici. Vládnutí knížat i krále a velkých vlastníků půdy  - šlechty, by se dalo pojmenovat jako nezávislé přerozdělování v období soběstačnosti. Převládal směnný obchod, monetarismus byl v plenkách, chyběly drobné ražené peníze, stříbrná hřivna se realizovala jen ve velkých platbách. Stříbra bylo zatím málo. Trh nebyl schopen vyrovnávat rozdíly v nedostatcích v různých místech království. Obchod se království vyhýbal. Obchodníci království spíše objížděli po cestách, kterými později proudili kolonisté do Čech a na Moravu (obr. č. 3).

Obr. č. 3

Kolonizace probíhala v evropském rozměru i ve směru od severských zemí k jihu Evropy a naopak. Za Václava I. byla ekonomika státu z 90% kryta zemědělskou produkcí.

 Na pohled ekonomicky zakrslé hospodářství. Přesto se uvádí, že za Václava se žilo dobře, s připomínkou, ale draze.

?

Pouze připomeneme, že v případě nástupu Přemysla II. probíhá velká kolonizace intenzivně již nejméně padesát let v úrodnějších oblastech Čech a Moravy. Problém vykrystalizoval, když si poslední velcí přemyslovští dědiční králové uvědomili, že skrz „dřevěnou oponu“ hor s neprostupnými pralesy (spíše neprůjezdnými), které po staletí chránily malé království před vetřelci - „nevidí“ a „nejsou vidět“. V okolí, od jihu až k severu, se před „oponou“ mění život lidí v sousedních zemích střední, ale i celé středověké Evropy (obr. č. 2).

Mění se i vztahy mezi šlechtou, zkulturňuje se její chování u dvora, nastupuje doba rytířství s kodexem křesťanských ctností.

 S příchodem lidí z okolních zemí, zejména německy mluvících, se mění i české zemské právo. Zatím není uplatňována pozdější povinná robota, nebo nevolnictví. Kolonizace se děje na základě svobodného práva, které svazuje smluvně s půdou jejího vlastníka. Lidé bez této vazby se mohli svobodně pohybovat a odejít mimo panství, kde žili.

Kolonisté, přicházející z německy mluvících zemí, jsou již na toto právo navyklí a používají jej. Nejen k tomuto právu se následně česká a moravská společnost připojuje.

Vše co se píše výše, je „stručným“ úvodem k našemu problému, kam se ztratili nejen Ronovci. Je zřejmě dobře známo, že na severu se pro nové vesnice a města mýtí lesy na území Markvarticů, Ronovců a Hrabišiců.

Stejně jako na jihu lesy Vítkovců (obr. č. 3).

Pozorní turisté si zřejmě již cestou od hradu Na Kameni uvědomili, že stěhující se lidé směrem do Čech a dřevo na vozech mířící od Žitavy nesouvisí s útěkem vyhnanců, zbědovaných davů chudáků, migrujících ze strachu a hladu.

 Víme z publikací historiků, které máme k dispozici, že velké stěhování podpořilo nejen více jak sto let mírné a příznivé počasí. Psali jsme o tom již dříve.  Následně se zlepšily výnosy zemědělství, zlepšil se zejména trh potravin. Životní úroveň lidí se zvýšila a značně stoupl počet narozených a přeživších dětí. Morové epidemie v těch dobách neprobíhaly s takovou intenzitou, jako později. Populace narůstala. Přelidnění mělo za následek nárůst obav dorůstající nové generace o možnosti budoucí obživy a nemožnosti vytvořit vlastní majetek. Nejen u nás bylo na půdě závislé 90% zemědělců-vlastníků půdy. Pouhých 10% zbývá na řemesla a služby. (Lidé, kteří se neživili prací, jsou v této ekonomické statistice nevýznamní.)

Základní laická představa o sociálním složení kolonistů se více naklání k názoru, že ke stěhování se rozhodli zejména lidé (mladí a zdraví), kteří svojí budoucnost spojili  tradičně s půdou. To byli ti, kteří následně budují své zemědělské usedlosti odlesňováním svých nových lánů, potažmo záhonů a pastvin. Hlavní záměr krále a držitelů svěřených lesů (panství) je, aby se ještě více zlepšila „produktivita“ skupiny 90% zemědělců.

Tím se také prosadily technologické novinky pěstování plodin a jejich zpracování, též například dolování stříbra příchodem horníků ze Saska a mnohé další evropské novinky. Nelze zapomenout na technický a technologický pokrok řemesel a nárůst množství kovových ražených peněz.  Monetární systém se rozvíjí vznikajícím bankovnictvím a růstem dálkového obchodu. Tento trend je důsledkem politiky krále, posilovat příchod šlechtických rodů ze západu do Čech a na Moravu.

Obr. č. 4

V povídání o historii často používaná mapa Českolipska je opět upravená. Je zvýrazněná hlavní síť zemských cest (silnic) na severu království. V menší míře byly silnice funkční již před Velkou kolonizací. Pražská (modrá) a Žitavská (červená) těmito pralesy vedly od „pradávna“. Lipská (hnědá) spojovala kláštery západních Čech, litoměřickou kapitulu, Českou Lípu a Žitavu v době kolonizace. Žlutě je vyznačená zemská magistrála, která se vyhýbala Praze a vedla od hranic se Saskem na Most, Litoměřice, přípojku od Děčína na Lípu (Zahrádky), Doksy, Ml. Boleslav, Poděbrady, Kutnou Horu až do Jihlavy. Cesty byly přístupovými silnicemi kolonistů, asi celoročně sjízdné, pod ochranou českého krále, v péči místních majitelů panství, kteří měli nejvyšší zájem, aby si lokátoři nových vesnic vybrali právě jeho panství.