Ztracení, nebo zatracení. PRAOTEC

Zvolili jsme podobiznu Vladislava I. z fresky přibližně stejné doby. Tak mohl později vypadat obraz Smila z Tuhaně v době kdy byl s Přemyslem Otakarem I. v emigraci.

1. 1. 2026

Panství ZATRACENÝCH, nebo ZTRACENÝCH?

III. část. Ztracení ve stříbrných lesích.

Praotec.

Od března letošního roku uběhla již dost dlouhá doba, která byla využita, mimo jiné, také na další úsek naší historické turistiky. Příběhy, které jsme ve Zpravodaji uvedli dříve,(Lesy se stříbrem https://travniknadeje.estranky.cz/), jsme na konci naší namáhavé turistiky do historie 13. století zhodnotili. Výsledky směřují k závěru, že Přemysl Otakar II. ztracenou generaci Ronovců ze Žitavy nezatratil, přesněji nevyhnal. Nenašli jsme pro to v „terénu“ kusých zpráv žádné „artefakty“ (sociální artefakt je věc, kterou vytvořil člověk a dává nám nějakou informaci... Wiki.). Nevíme však, co se stalo se syny Chvala z Lipé a potomky Častolova ze Žitavy, kteří jsou v historické „mlze“.

1buk-m.-terezie-.jpg

Stříbrné lesy

V „tornádem“ těžce poškozené trávnické bučině v r. 2010, na stráni nad starou školou, přežil hodně starý buk s obvodem kmene větším než pět metrů. Odhadovalo se, že mohl zažít dobu dětství Marie Terezie. Smutné je, že žijící část buku padla v letošním větrném jaru. Bučina před tornádem představovala charakter původních lesů ve středověku.

Uplynuly tři čtvrtiny roku. Od jara až do podzimu muselo toulání po pomyslných kopcích, údolích či hradech, v období Velké kolonizace severu Českého království, ustoupit jiným starostem chalupářského života v Trávníku a Naději. Tu a tam to bylo naznačeno v Aktualitách našeho Zpravodaje.

To ovšem neznamená, že jsme se také nevypravili někam podívat, například do Vlastivědného muzea v České Lípě.

Díváme se na obrázek 3D mapy Čech, nad Dubou a Bezdězem, až za Žitavu, v přilehlé části Německa s Budyšínem a Zhořelcem-Görlitzem v Horní Lužici. Ve vymezeném čtverci o straně 50 km a obsahu plochy 2500 km2, se s přesahy rozkládají dva obrovské „újezdy“, které „svěřil-daroval“ král Václav I. někdy před r. 1250 do „péče-majetku“ (forma držby se později měnila), Markvarticům a Ronovcům. Mnohé jsme se snažili popsat v minulých dvou příbězích. Abychom se lépe zorientovali, je mapa doplněna známými městy.

Ronovecký újezd leží v prostoru Dubá, Doksy, Č. Lípa, Cvikov, Žitava. Markvartický újezd leží vpravo nad Mnichovým Hradištěm, Ralskem (město), Ralskem (kopec), Jablonném až k Žitavě. Žitava je Ronovců. Velká plocha lesů kolem Bezdězu je zřejmě od té doby v přímém držení krále a později se staví na Bezdězu královský hrad.

Na současné mapě je dobře vidět prostor, kde kolonizace měnila lesy v kulturní krajinu, včetně Lužických hor. Do dnešní doby byl domnělý „královský les“ okolo Bezdězu kolonizován méně, je zde méně vesnic, a do nedávné doby byl v historicky dlouhém období vojenským prostorem.

Oba rody jsou v té době příbuzensky propojené.

Snad můžeme uvést, že v tomto prostoru zmizeli v historické „mlze“ ze stromu Ronovců potomci větve českolipského Chvala a jeho bratrů. V roce 1249 bratr Jindřich, v roce 1250 mladší bratr Častolov mladší a nejmladší Chval je takto uváděn v letech 1253 až 1262.

Ronovci, ale i Markvartici asi nepatřili k nejstarším českým šlechtickým rodům doby knížectví - comites, primates, milites, nobiles, (jak jsou popsány ve faktech historiků o té době), - hrabat, primátů, vojáků, šlechticů, kteří tvořili skupinu elitních dědiců pozemkové šlechty. Byli to beneficiáři-latifundisté s velkým majetkem, v před kolonizačním období Českého království, uvnitř „lesní pevnosti“. Tak zvaní urození. Do čela této skupiny se však kolonizací jim svěřených újezdů, následně připojili.

Sch.

Mapové schéma (Sch.) tvoří výřez ze současné mapy Čech a Moravy.

(Některé záznamy budou využity až v následném příběhu.)

Mapové schéma prostoru, ve kterém budeme putovat, je v tomto příběhu potřebné.

Informace se budou týkat i méně známých míst, která jsou rozmístěna na velké ploše tehdejšího království. Také nám pomohou pochopit, jaké vzdálenosti museli naši historičtí aktéři urazit,

za pro nás dost nepochopitelných podmínek. Mimo jiné nám současná mapa nabízí dost

reálný pohled na naše lesní bohatství, po uplynulých 775 letech, kdy náš

příběh začíná .Pokud si obrysy lesů pomyslně zahustíte, uvidíte

mohutnost naší tehdejší středověké

„pevnosti“.

Připojili se nejen Ronovci a Markvartici, ale i další chudší rody, které zbohatly na kolonizaci. Bohatství urozených se zvětšilo, ale za změněných podmínek.

Připomeneme si původní rozvětvení rodového kmene obou rodů, u kterých si myslíme, že lze alespoň „fiktivně“ popsat, jak probíhala kolonizace v jejich újezdu. Vypadá to tak, že zatím jsme v naší „turistice“ nenarazili na odbornou informaci, jak „fyzicky“ probíhalo osídlování novými městy a vesnicemi. Částečně jsme se o to pokusili v minulých dvou článcích. Takový popis po sobě kronikáři nezanechali.

Naše vesničky jsou součástí Cvikova ležícího na Českolipsku.

Proto začneme u Ronovců.

Na cvikovské radnici vlaje ronovecký prapor a na staré radnici, jak říkáme „pod rafičkami“, je na fasádě erb s ostrvemi, coby žebříky k dobývání hradů. Město se k Ronovcům hlásí.

Otázkou je, nemohli si Ronovci ostrve v erbu vybrat jako symbol lesů svého újezdu, kde zbohatli a stali se významným rodem českého království? Ty skutečně dobývali od počátku, kdy získali možnost je vyklučit a kolonizovat. Zkřížené osekané větve připomínají smrky. Území, které kolonizovali Ronovci, bylo většinově porostlé listnatými duby a buky. Osekaný bukový kmen by rozhodně nesymbolizoval žebřík. Kdo ví, jak to s erbem skutečně bylo?

Zprávy, které máme k dispozici, jsou nejen v „husté mlze“, ale i pokřiveným bludištěm. Historici, kteří se v tomto prostoru umí pohybovat, protože dovedou být vytrvalí, používají své získané znalosti a dovednosti (včetně moderní techniky), pátrají ve starých zápisech a kronikách. Hodnověrnost zápisů je ve středověku ovlivněná schopnostmi kronikáře získávat informace (nejlépe být v blízkosti krále), ale také tím, pro koho kroniku píše a kam jí ukládá. K tzv. Dalimilovi se ještě vrátíme.

Kde leží počátek existence historie Ronovců?

Obecně se říká, že patřili k nejstarším českým rodům. To je pravda. Ale ve spektru moci té doby to možná vypadalo jinak.

Údaj nejstarší je převzat z Wikipedie - Smil z Tuháně[p 1] (též Smil Světlický či Smil Světlík, † před 1216?Wiki. ) a jsme na první křižovatce. Kde se objevil rytíř Smil?

Není to rytíř Lagardèr, ani jeho věrný sluha Passepoil z filmu Hrbáč, není to ani zbrojnoš Sanche Panza, věrný donu Quijotovi. Trochu se jim podobá.

Je to comes (z latiny), společník v družině třetího přemyslovského krále Přemysla Otakara I. Doprovází jej i do vyhnanství. Je o tom legenda, pověst.

8-dalimilovi-depolticia-premysl-o..jpg

Upravený výpis z „Dalimilovy“ kroniky, sepsané po r. 1310. Zachycuje zkrácený výpis příběhu, kdy Přemysl Otakar I. byl nucen emigrovat po době svého prvého knížectví. Po čtyřech letech (1193-1197) se vrátil jako nový kníže na trůn v r. 1198, aby se stal českým králem, korunován byl r. 1203. Po r. 1212 (Zlatá bula sicilská) 1. dědičným českým králem.

V levé části je zestručněný obsah „Dalimilova“ popisu událostí, na kterých se Smil společně s Přemyslem Otakarem I. podílel. Podle historika Augusta Sedláčka má pověst (legenda) jím zapsaná v r. 1894 reálný základ v rodinném tradování potomků Smila - panů z Lipého, z Lichtenburku a z Dubé.

V pravé části jsou pod označenými čísly poznámky historičky Marie Bláhové, která se podílela na sestavení publikace Kroniky tak řečeného Dalimila z r. 1977.

V úvodu publikace uvádí:

Kronika nemá valné historické ceny pro události, které popisuje. Je však jedinečným pramenem pro dobu svého vzniku.

Ve Světlíku u Krumlova se k němu nehlásí, mají svého Voka z Rožmberka. V Tuhaňi u Neratovic se také nehlásí. Nabízí se ještě Tuháň u (Slaného), která je dnes součástí Kladna a kde byl i uhelný důl Tuháň. Tam však vládli Rytíři z Kladna, kteří tíhli k doupovskému Žďáru.

Působiště a možná i rodiště lze hledat v historii obce Tuhaň okres Česká Lípa, Liberecký kraj. K rytíři Smilovi se hlásí v kronice obce:

Dochované písemné zmínky o obci Tuhaň pochází z konce 12. století. Objevuje se v nich jméno Smil z Tuhaně, tento pravděpodobný potomek Berkova rodu tu měl žít v letech 1188 - 1205.

Skutečností je, že „náš“ hledaný rytíř je totožný s letopočtem 1188-1205, ale potomkem z Berkova rodu být nemohl, protože Ronovci Berkové se po něm teprve narodí. Ale to je asi jiný příběh?

Smil z Tuhaně je praotcem rodu Ronovců. (Jak dokládá paní Marie Bláhová v „Dalimilovi“.)

10-duba--tuhan-let..jpg

Pokud je na snímku z letadla vlevo město Dubá, jsou oba pohledy totožné, ale orientované od severu k jihu. (Od Č. Lípy)

Obec Tuhaň je vzdálená asi 6 km autem, na úrovni od města Dubá. Rovinatá pahorkatina byla osídlena již dříve, navazuje na část nejstarší osídlené oblasti Čech, Mělník-Roudnice-Litoměřice (v Polabí).

Praotec Ronovců zřejmě na přelomu 12. a 13. století žil v lesích, které jeho rod a rozrod později kolonizoval. Nic však není známo, že by „újezd“ nad Dubou až do Žitavy měl ve správě. V té souvislosti není žádná informace, že by vlastnil hrad Ronov u Žitavy, údaje o rozrodu Ronovců z Ronova vznikly zřejmě až po jeho smrti.

Protože se podle „Dalimila“ zúčastnil emigrace Přemysla Otakara I. (Př. I. -narozen mezi r. 1155,[2] a rokem 1160 - v době emigrace mu mohlo být asi 38 let), musel se rytíř Smil narodit před r. 1193 – r. 1197.Jako comes (společník) „krále“ ve vyhnanství se staral i o jeho bezpečnost. Proto se můžeme přiklonit k názoru, že byl v té době mladší než Přemysl, (skálu museli v kole tahat oba, starší Smil by mnoho nepomohl). Pokud mu bylo asi 25-30 let – (nejlepší rytířská léta) mohl být maximálně o 10 let mladší. V tom případě by se Smil narodil mezi r. 1165 - r. 1170. Připusťme, že jde spíše o reálný pohled, než historický fakt.

Smil měl bratra Načerata, zakladatele Načeraticů, byl ženatý, měl dceru a dva syny, Častolova a Jindřicha. O jeho majetku se mnoho neví. Pravděpodobně ve středních Čechách měl v držení Vojnici u Libochovic (Sch.).

Synové Častolov a Jindřich ve Vojnici a možná ještě v několika blízkých lokalitách, které otec vlastnil zdědili a získali majetek. Pravděpodobně i z Lovosic, Libochovic, vsi Klapý, Nučničky a Chodžovice. Možné je i vlastnictví vsí Křesín, Levousy, Velké Žernoseky, Prackovice a Liběšice. Bratři také drželi blíže neznámé statky na Žitavsku a Českomoravské vrchovině.

Je téměř jisté, že v době kdy Smil působil na dvoře krále Přemysla Otakara I., také zajistil svým vlivem, aby i jeho synové se postupně do služeb královského dvora dostali. To bylo u takto postavených šlechticů v té době obvyklé. Starší Častolov i mladší Jindřich již jako panoši a následně rytíři, zřejmě tvořili okruh dorůstajícího příštího krále Václava I. Byli zřejmě jeho důvěrníci a přátelé, jejich služby Král Václav I. později vřele odměnil. Zejména za pomoc zvládnutí odbojného bratra Přemysla a následně i syna Přemysla Otakara II.

Po roce 1210 se Smil údajně stal kastelánem v Kladsku. Podle historika pana Žemličky se město a hrad v Kladsku začaly formovat v polovině 13. století (r. 1250). V r. 1210 mu mohlo být podlé výše uvedeného odhadu asi 40 let. V té době, před polovinou století se také formovala Žitava na městskou obec, převzatou králem (královské město, i když nevybudované králem), již Přemyslem Otakarem II..

Na schematické mapě (Sch.) je označený cíp kladského území, který těsně sousedí se Žitavou, která se však začala rozvíjet dříve.

Lze asi připustit, že pokud Smil z Tuhaně získal místo kastelána v Kladsku, tak měl určitě dost kontaktů, aby si zjistil situaci na Žitavsku.

Bylo to za humny.

Možné je, že informace, které získal, pomohly jeho synům k rozhodnutí, sice až 16 let po jeho smrti, aby se v r. 1232, přestěhovali do Žitavy a za jmény používali přídomek (de Sitavia - predikát, šlechtický přídomek vlastníka). Tam se v té době stali přímými účastníky, organizátory a faktickými majiteli kolonizovaného obrovského prostoru - újezdu, který získali již od krále Václava I.

Zřícenina hradu v knize F. B. Störznera Beiträge zur Sächs, z roku 1904.

Jak to vše fyzicky probíhalo se pokusíme vyprávět v příštím článku ve Zpravodaji. Zde započala sága rodu Ronovců. Začali jí dva středověcí lidé, synové praotce Smila z Tuhaně.

I když legenda z vyhnanství, kterou převyprávěl „Dalimil“, a tím jí zachoval pro budoucnost, nemá hodnověrnou prokazatelnost, je podle historika pana Sovadiny přítomnost Smila z Tuhaně prokázána v družině krále Přemysla Otakara I., jako jeho stoupence, jednoho z jeho rádců a pobočníků. Nepochybně mezi příštím králem a Smilem vznikly „při tahání skály v kole“ přátelské, až kamarádské vztahy.

Smilem z Tuhaně za jménem, zůstal až dokonce života.

Praotec zemřel kolem r. 1216. Přemysl Otakar I. přežil svého „společníka“ o 14. let.

Hrad Ronov u Žitavy již mohl stát, ale Ronovci tam žili až po příchodu obou bratrů, také původně asi z Tuhaně. Převzali rodový název podle hradu, ale za jménem používali přídomek de Sitavia, který v listinách potvrzoval jejich úřední důstojnost a dědičnost majetku (Častolov de Sitavia).

To je však až náš další příběh.

Co říci závěrem. V dnešní den oslavujeme svátek Silvestra, měli bychom poslední hodiny odcházejícího roku být veselí, mít dobrou náladu a těšit se na lepší nastupující rok ve zdraví a pohodě.

Měli bychom se také pokusit ukončit toto povídání veselejší příhodou. Zkusíme to.

Ve středověku s gotickým rozjímáním to nebude lehké, ale nabízí se dokončení rozvyprávěného příběhu Přemysla Otakara a Smila v emigraci.

Navážeme na již řečené:

Příběh o Přemyslovi a Smilovi Světlickém v Pověstech lidu českého(36),

zaznamenaný Augustem Sedláčkem. (Pokračování)

...Bylť v Čechách vladař jeden čili správce důchodů knížecích, jemuž jméno bylo Bořivoj neb Bořek. Ten knížeti byl v srdci věrným zůstal, a maje touhu po něm, zajel za ním do Řezna, veza mu sto hřiven zlata. Přijel tam zrovna v zasvěcený svátek, když kníže pro chudobu a nouzi neměl, co by jedl.

Když kníže uzřel zlato, o něž, ač chůd, hrubě nedbal, usmál se a tázal se Smila, umí-li zlato plavati.

Smil domnívaje se, že budou chleba kupovati a tím plaváním že kníže myslí, jak se zlato do chlebníků a krámů rozplyne, smál se a odpověděl: „Bylo by toho pokusiti."

Vtom Přemysl vypustiv jen slova: „Hlediž na to," vrhl zlato do Dunaje.

I hněval se Smil, volaje hlasitě: „To letí, hera, čerte, hera!" Vyčítal knížeti, že jedná z lehké mysli, řka: „Chudý kníže, co budeš dnes jisti? Kdyby svátek nebyl, ještě bys si kus chleba vydělal, hněta celý den hlínu."

Kníže vece: „Toho nechci učiniti; raději budu choditi v kole."

Konečně se ze všeho dali do smíchu, a když se chudobě své zasmáli, zase každý den za chléb sloužili. .....

V tomto úryvku jsme v Bavorském Řezně v r. 1578. Na břehu Dunaje, který asi protékal městem stejně, jako před 383 lety, kdy se možná v r. 1195, příběh z legendy mohl stát.

Abychom „naladili“ správně atmosféru příběhu v bavorském Řeznu (Regensburg, latinsky Castra Regina nebo Reginum), použijeme starší verzi překladu.

Příběh z kroniky tak zvaného Dalimila

O Přemyslovi a Smilovi Světlickém,

možná ve staročeské verzi, na portálu AHISTO

Vladař, jenž sobě jmě Bořek jmějiješe, ten knězi ovšem věren bieše, ten kněze v Řezně nalezne a zlata mu sto hřiven přiveze. Když kněz uzře zlato, viz, kakoť tbáše na to. Kakot ovšem chud bieše a jiesti nic nejmějieše, usmiev sě počě Smila tázati, umieli zlato plavati. Smil mysle, kako je za zlato chleba kupiti, směje sě vece: „Bylo by toho pokusiti.“ Kněz vece“ : Hlediž na to! i vrže v Dunaj zlato. Smil, vlasy ssvé hlavy dera, vecě: „Toť letí, hera, črte, hera!“ I je sě Smil na knězě hněvati a knězi velmi porokovati řka: „Chudé kniežě, co chceš dnes jiesti? By svátek nebyl, pro kus chleba musil by celý den hlínu miesti. “Kněz vecě: „Tohoť nechci činiti, raději budu v kole choditi. Tak své chudobě sě nasmiešta, nebo na každý den z chleba slúžiešta.

Ukázka: ze slovníku v „Dalimilovi“.

(kněžic - syn knížete, tovařiš - druh,

rynéf -zbrojnoš, skňdla - kámen,

rataj-sedlák- oráč- čeledín, Mechčidla - Matylda

Aby nevznikl klamný dojem, když nic jiného, tak středověcí lidé již dobře znali hodnotu peněz. Ještě se k Dalimilovi vrátíme, jak jsme již naznačili. Nemáme dost prostoru na vysvětlení některých zjištění a názoru. Ale přečetli jsme si část, která spíše napovídá, že záměr „Dalimila, nebo Dalimilů“ byl, napsat na svou dobu pro ty, kteří uměli číst a měli peníze, čtivý středověký bestseller (z anglického the best sell, doslova „nejlépe prodejné“). Nemuseli to být šlechtici a velmoži, případně preláti. Podle komentáře k „Dalimilovi“, si v cenově odpovídajících iluminacích, kroniku nechali opisovat bohatší měšťané, obchodníci, řemeslníci (mlynáři) a jiní. V takové podobě, podle objednavatelů, se opisy v překladech zachovaly i v rozsahu po tehdejší Evropě.

Bylo neuvěřitelným objevem takových šťastlivců, jak je krásné umět bavit sebe četbou Kroniky ve vlastním jazyce, o dějinách zemně kde žijí, o romantických či bojovných příbězích z dějin Čechů i vzdálených míst Evropy. Kronika převyprávěla o dvě stě let starší latinsky psanou Kosmovu kroniku. Ve středověké „kostrbaté“ češtině.

Bylo tehdy vedlejší, že údaje byly nepřesné, hrdinové konali skutky jinde a jindy. Doba králů, královen, císařů, byla „nabitá událostmi a často provokovala čtenáře, jak čelit zlu, a to i smyšlenému. Mít radost z vítězství i smutek z proher.

14.bavorsko-rezno.jpg

„Utopení“ sta zlatých hřiven je příběh, který vyvolal smích o „nadhozeném“ hlupáctví, protože každý čtenář i v té době věděl, že je to smyšlený nesmysl. Všichni věděli, že Přemysl to věděl, Černý Petr zůstal fiktivně v rukách Smila. Uměli si to nejen spočítat, ale také dobře věděli, že zlato, stříbro, železo je kov a ne dřevo.

Bylo by veselým kořením tohoto příběhu propočítávat o jakou ztrátu v denárech či v jiné měně oba nádeníci utopením 100 zlatých hřiven přišli.

Nemá to smysl.

Podstatné je, oba pracovali za chléb.

Za Václava II. si nádeník vydělal jen 6-8 grošů za den. V denárech za Přemysla Otakara I., to bylo asi ještě méně.

Psali jsme o tom v článku Trávnicko - Nadějský zpravodaj - Z HISTORIE - CHALUPÁŘ KAREL- člověk Karel

Příběh o Přemyslovi a Smilovi Světlickém, je součástí nejen první česky psané knihy. Ale mohli bychom říci, i volně šiřitelného středověkého bestselleru.

Použité zdroje:

Autor článku nedokázal nalézt přístup k publikacím historika pana Miroslava Sovadiny, které zveřejnil v době, kdy pracoval v České Lípě ve Vlastivědném muzeu. Napsal řadu studií, které obsahují jím vyhledané rozsáhlé, a historicky zdůvodněné informace o Ronovcích severních Čech. Tyto informace jsou za jeho přispění dostupné ve Wikipedii a některé jsou použity v tomto textu (uvedené níže).

Přemysl Otakar II. Král na rozhraní věků – studie

Josef Žemlička,

Lidové noviny r. 2011, I. vydání

Blahoslavená Zdislava z Lemberka - studie

Zdeněk Kalista (1900-1982), edice „Krystal“ r. 1941,

doplněné r. 1951, 1970. Reprint vydání Křesťanské

akademie. Řím 1969. ZVON r.1991

Kronika tak řečeného Dalimila

Ze staročeského originálu přeložila Marie Krčmová,

přebásnila Hana Vrbová.

Úvod, stať o kronice, poznámky a rejstříky

napsala a sestavila Marie Bláhová