Panství zatracených, nebo ztracených?

 

IV. část.

  Ztracení ve stříbrných lesích.

 

Synové a dcery Praotců.

I.

 

Vysvětlíme, proč se noříme stále do hlubší minulosti vyprávěných příběhů z historie Českého království, když je zřejmé, že hledat ztracené (již nikoliv zatracené), by se dalo zrychlit.

 

 

Je to podobné, jako když si turista zamane hledat v horách krásné výhledy do krajiny, kterou dobře nezná.

Do těchto končin se pro laika nedá nic zrychlit. To platí pro turistiku po kopcích a horách, ale také pro turistiku ve které hledáme výhled, „jak to tam tehdy vypadalo“. Máme zkušenost z Kamenického vrchu, kde chůze po neznačené zkratce, zavedla nepozorného turistu do nebezpečné kamenné sutě. Tak tomu je i v toulkách v historii Českého království.

Bylo zapotřebí poučit se v chytrých knihách a hledat značenou cestu. Proto od posledního zveřejněného příběhu, kterým byl PRAOTEC v prosinci r. 2025, uplynulo skoro  půl roku.

 

V případě Praotce jsme se dostali do míst pramenů informací, které putování nasměrovaly tam, kde máme hledat ony potřebné „výhledy“. 

Lze to přirovnat k hledání, kde se vzal přídomek „Světlický“ u Smila z Lichtenburku, když místo Světlík na kterém se mohl zdržovat, ani s Praotcem nemá co dělat.

 

» Tehdy sě sta krále říšského volenie,

pro to král tam posla tři pány neline:

Hrona z Náchoda, Smila Světlického

a pana Havla Jablonského.

Možná někdo z historiků v minulosti zřejmě použil informaci z „Dalimila“. Nemohl ještě vědět, co vědí historici současnosti. Připusťme však, že do podvědomí „historické neserióznosti“ se „Dalimil“ dostal tím, že nebádal, ale možná záměrně psal ve své době první čtenou českou historickou beletrii, kterou již v těch dobách někteří znalí lidé rádi četli pro své potěšení. Snahu o zachování prokázaných dat nazýváme také literaturou faktu. Proto naše povídání z historie přirovnáváme k turistice podle značek.

 

Obr. č. 1

 

Panorama od Cvikova až po Jablonné. Obrázek je skoupý na podrobnosti, uplynulo 776 let od výchozí situace.

 

 

Dodejme, panství Milštejnské v té době určitě ještě neexistuje. Také jeho reprezentační hrad, chránící kolonisty, ještě neexistuje (koláž obr. č. 1).

Hrad na Ojvínu také nestojí, tam jej postaví Jindřich z Lipé, který se ještě nenarodil. Stojí starý Ronov, hrad a zámek Grábštejn asi také nestojí, ale v jeho základech jsou prokazatelné zbytky starého hradu. Stojí mladší Ralsko.

Stojí zámek Lemberk, větší část věže je středověká a v základech zámku jsou také pozůstatky starého hradu.

 

Právě o panství Milštejnské, jehož součástí bylo dnešní Cvikovsko, nám však jde. Nepochybně jeho zrození ovlivnila velká kolonizace lesů v pravé i levé části obrázku. Patří k neprokazatelnému majetku  českých pánů ze Žitavy.

 

Území, ve kterém se budeme pohybovat, není „vykolíkované“, nejsou ani písemné smlouvy mezi králem a šlechtici, kteří lesy kolonizují. Co ještě z té doby existuje, jsou zde existující vesnice, včetně původní staré vesnice Cvikov a město Jablonné.  České království té doby představují zbylé trosky obranných hradů a Česká státní hranice.

 

I za těchto okolností se tehdejší „dějiny“ pohybují v bezprostřední blízkosti našich současných cvikovských chaloupek. Celou krajinu k Jablonnému a Žitavě důvěrně známe. Devět kilometrů jsme na Oybin šli pěšky. Od Oybinu (Ojvinu) do Žitavy je to 8km a na zříceninu Ronova dalších devět (celkem 26km). Z Ronova do Trávníku (na Milštejn), se to možná dalo projet na koni méně jak za polovinu dne. To si ještě připomeneme později. Bude to důležitá informace.

 

Žitava ještě nemá hradby a Lemberk se snad staví. Lipská cesta Litoměřice-Lípa-Cvikov-Trávník-Mařenice-Žitava je však v rušném provozu, stejně tak stará silnice Praha-Žitava v Jablonném. Jsme v r. 1250. V polovině století, ještě za krále Václava I..

Protože již víme, kam máme jít, jsme na Ronově (obr. č. 2 ) – s PPD tj. Podzimním Pochodem Důchodců jsme tam nedoputovali, byli jsme na Ronově u Blíževedel, tam možná starý hrad také dříve stál.

 

 

Obr. č. 2

 

Zřícenina hradu Ronow, známého také jako hrad Rohnau (polsky: Zamek Trzciniec), se nachází 200 metrů severně od obce Trzciniec (Rohnau) na skalnatém kopci na pravém břehu řeky Lužické Nisy v polské části Horní Lužice.

Hrad byl postaven na počátku 13. století rodinou z Sittaw (Zittau), z rodu Hronovice. Název hradu pravděpodobně pochází od jeho předchůdce Róna, po kterém je údajně pojmenován starší Ronovský hrad ve Středočeském pohoří.

Vzhledem ke své poloze, malým rozměrům a kamenné konstrukci, byl hrad velmi obtížně dobyvatelný. Opevnění na tehdejší poměry zahrnovalo příkop (suchý), padací most, hradby, obytnou budovu a věž. Měl také sklep a studnu vytesanou do skály, hlubokou přes 50 metrů.

 

Ještě v roce 1268 jsou údajně jako majitelé Žitavy a hradiště Ronow doloženi Zdislaw von Leipa a jeho manželka Agnes von Zoyna; ?(Znojmo) Také se jim připisuje založení františkánského kláštera v Žitavě. Zajímavé je, že celá oblast kolem Ronova (německá i polská) se nazývá „Ronovsko“.Trzciniec (německy: Rohnau) je okres v oblasti Bogatynia v Polsku.

 

(Úryvek strojového překladu.

Podle:https://de.wikipedia.org/wiki/Burg_Ronow ,

https://www.goryizerskie.pl/?file=art&art_id=1318)

 

 

Z výše uvedeného popisu strojového překladu plyne, že za zakladatele hradu Ronov jsou také v Německu i Polsku považováni Ronovci ze Žitavy, včetně jeho stavby. Také je zajímavá informace, že v r. 1268 je majitelem Žitavy a Ronova Zdislav z Lípy. Ten ale jako Berka z Dubé a Lipé patří v XV. století k Zákupskému panství (včetně Milštejnského).

 

Na informační desce poblíž hradu jsou informace pro návštěvníky uvedené v němčině a polštině obdobné Internetu. Součástí informací je i kopie romantické představy (obr. č. 3) grafiky, jak mohl Ronov v době rytířů vypadat.

Hrad byl ve skutečnosti kamennou pevností typu bergfrit, ze které zbyla nejvýraznější část hradeb. To proto, že v patnáctém století byl se souhlasem krále Václava IV. hrad zničen, jako sídlo loupežnických baronů z Rohnau, silným vojskem šestiměstí, (Budyšín, Kamenec, Žitava, Zhořelec, Lobava v dnešním Německu a město Lubáň v Polsku).

 

Vizualizace hlavní zámecké budovy dle C. C. Eschkeho

(zdroj: Neues Lausitzsches Magazin 1844, Bd 22.)

 

Obr. č. 3

 

Poznávání historie se v současnosti zrychluje. O Častolovovi ze Žitavy jsme již dříve několikrát psali. Ale nevěděli jsme, že praotec Smil zemřel v r. 1216. Ale i zde se objevil s otazníkem, opravovat historii je zdlouhavé.  Pro naše hledání na cestách historie potřebujeme pro tentokrát údaj o stáří obou účastníků pouze pro zviditelnění možnosti, že Častolov, nebo bratr Jaroslav mohli být věkově blízcí Václavovi I. Je někdo součástí jeho družiny?

V r. 1222 byl Častolov nejvyšším maršálkem. Je to zřejmě poprvé, kdy se na listinách krále objevil. Pokud budeme používat možnou metodu odhadu, lze odečítat od r. 1222 diferenci plnoletosti. U maršálka  18 let. (Je to rytíř v plné síle, proto je r.n. 1222-18=1204)  Václav I. se narodil v r. 1205. V r. 1222 bylo Václavovi 17 let a Častolovovi 18 let. To je možné, králi se staral o koně, na královském dvoře měl významné postavení. Zřejmě patřil k blízkým přátelům Václava I. Jindřichovi bylo 15 a za rok, nebo dva, patřil do královské party také. To vše zařídil pro chlapce jejich otec Smil z Tuhaně. V té době byl již Václav I.zvolený druhým králem.

 

Svědectví sepsané právní listiny (koupě, dar atd.) krále, podepsalo více svědků. Podpisy-pečetě byly zavěšeny postupně od nejvýznamnějších, až po méně významné šlechtické svědky. Ve skupině svědků mohli být i mladí dvorští panoši ve věku nad 14 let. Očití svědci byli soudně nezpochybnitelní pří ztrátě listiny. Byl předpoklad, že nejmladší svědci se dožijí vyššího průměrného věku. Pokud se v datované listině objevil hledaný šlechtic historicky poprvé, může mít odpočet plnoletosti významný výsledek.

Nezapomínejme však, že v r. 1222 stále kraluje korunovaný Přemysl Otakar I. V příběhu PRAOTEC jsme se dozvěděli, že podle legendy byl Smil z Tuhaně velkým „přítelem“ krále Přemysla Otakara I. Je v podstatě jedno, kdo byl věkově blíže k Václavovi I. Jde o tandem, který tvoří ronovskou druhou generaci v Žitavě, kde postavili hrad Ronov. V r. 1238 pošle Václav I. oba bratry řídit kolonizaci severu Českého království do Žitavy v Horní Lužici. Stanou se purkrabími vznikajícího města, kam směřují zejména z Německa noví osadníci.

 

Obr. č. 4

 

Příchod Jindřicha a Častolova do Žitavy si nebudeme představovat jako příchod dvou prostých pocestných. Oba jsou součástí královského dvora Václava I., starý král Přemysl Otakar I. zemřel v r. 1230. Platí-li literární legendy, tak mladí šlechtici té doby absolvovali rytířský výcvik, v tomto případě u dvora a nebudeme se asi moc mýlit, když uvedeme, že možná byli spolužáky ve škole Vyšehradského biskupství, nebo školy na Starém městě pražském. Jindřich je purkrabím Budyšína (1231-1237), oba jsou nositeli přídatku de Sitavia od r. 1238 ( 34 let, 31 let).

Nepochybně zdědili po otci Smilovi značné finanční základy (včetně výnosných vesnic), aby mohli postavit bytelný hrad Ronov a jako šlechtici s přídatkem stavěli také město.

Tam se v té době stali přímými účastníky, organizátory a faktickými správci a majiteli obrovského kolonizovaného prostoru - újezdu, který získali již od krále Václava I.(obr. č. 4).

Díváme se jen na severní pohraniční část, kterou jsme zazelenili až za Budyšín a Zhořelec asi do míst, kam sahaly středověké pralesy i v Horní Lužici. Územím vedou tři zemské silnice, ze Žitavy vede hlavní obchodní silnice podél Lužické Nisy, kterou střeží Ronov až ke Zhořelci, kde se napojuje na frekventovanou středověkou „dálnici“ směřující na východ.

Ronov (podle německé Wikipedie) také střežil další obchodní cestu  Starou stezku- alternativu k Hlavní stezce (Via Regia), do Frýdlantu.

 

Na obrázku č. 4 je také vyznačena hranice území, které král Václav I. postoupil věnem své dceři Boženě v r. 1243, manželce Oty III. markrabího Braniborského. K tomuto příběhu se vrátíme v dalším povídání, protože území hraje významnou roli v době druhé poloviny třináctého století.

 

Obr. č. 5

(Palác velmože je patrová budova vpravo.

 

Někdy v počátku třicátých let 13. století mohla Žitava mít podobu, jako je model blízkého hradiště Curia Vitkov u Chrastavy (obr. č. 5). Ale jen po krátkou dobu. Na severu Českého království probíhala Velká kolonizace, včetně Horní Lužice, takováto představa by asi neuspěla. Již počínající město bylo určitě průjezdné pro těžké obchodní vozy té doby, které neuměly zatáčet. Zázemí s potřebným servisem zájezdních hospod se stájemi a skladišti a funkční rozsáhlé tržiště byly základem úspěšného obchodování měšťanů mladého města. V německé Wikipedii se uvádí, že měšťané byli nazýváni zbohatlíky. Nepochybně včetně Častolova a Jindřicha.

 

V hlubokých listnatých lesích i vzdálenějšího okolí se lesy klučily poměrně rychle. Nové vesnice, které toto území zhodnocovaly, potřebovaly zabezpečení a obdobný servis kolonistů v zásobování s úrovní, na kterou byli kolonisté ze západu zvyklí. Připusťme, že oba noví „správci“ (purkrabí) Žitavy, kteří se dost dlouho pohybují na dvoře krále Václava I. a následně Přemysla Otakara I., byli o takovém konání dobře informováni. Možná i úkolováni. Historická literatura uvádí, že jde o řízenou kolonizaci. Se souhlasem a dohledem krále, který z obchodů kolonizace získává velké peníze.

 

Středověké dokumenty, kroniky a zápisy v archivech klášterů, jsou však na takový detailní popis kolonizace skoupé. Klučení lesů probíhalo v celém království, dřevo bylo sice “strategicky“ důležitým materiálem, (jeho jedinou variantou bylo dřevěné uhlí). Bylo běžně dostupné, volné sbírání dřeva v lesích nebylo zakázané. Je také třeba připomenout, že do kolonizace vstupoval i proud lidí, kteří pocházeli především z místních obyvatel království a byli najímáni na práce. Generační „exploze“ předešlého staletí probíhala i v prostém lidu ve vnitrozemí. Ti měli postavení „svobodných“. Šli za prací. K tomu ještě dlouhodobě přispívalo i mírné počasí a dobrý zdravotní stav lidu (v té době nebyl postižen mory).

 

Obdobně se do prostoru kolonizace přesouvali i ničemové, kteří se zde ukrývali v méně přístupných místech (ve dvorcích i vesnicích). Proto se zde také dnes nachází mnoho trosek obranných hradů střežících kolonisty.

Úloha Žitavy jako centra kolonizace severu Čech v počátcích i v průběhu změn po celou dobu průběhu kolonizace, byla nezastupitelná. Po smrti Přemysla Otakara II. (r. 1278-ve věku přibližně 40let) Velká kolonizace ustala. Dokonce zemi postihl hladomor.

 

Jak to tito dva hlavní strůjci, Častolov a Jindřich zvládali, není nikde popsáno.Ale zvládali to. A založili zde své rodiny a další 3. generaci svých dětí.

 

Tak hluboko v historii počátků kolonizace našeho severu jsme ještě nebyli, ale potřebujeme vědět, jak to bylo. Víme, že vedle úvozu Ronovců, v sousedním úvozu ve směru od Turnova, při dolní Jizeře, již dříve kolonizují Markvartici. V případě tak velkých úvozů jako je Českolipsko, Žitavsko, Turnovsko atd. bychom spíše mohli použít označení úděl (neohraničené území s historickou minulostí).

 

              

Obr. č. 6

 Zdislava a ztracená relikvie

Román o růži

Vlastimil Vondruška

 

Přeměníme se opět do role středověkých pozorných turistů.

 

Někde jižněji od Žitavy leží kolonizované sídlo, které se psalo v r. 1249 Yabloni a poblíž by se měl, možná již kolem r. 1233, stavět hrad Lewenberk – Lví vrch. Již někdy ve třicátých letech XIII. století o něm na dvoře Václava I. dobře věděli, stavbu musel povolit král. Ronovci se s Markvartici dobře znají, mají své zástupce také ve dvoře Václava I.,(časem se stanou příbuznými).

 

Chováme se jako pozorní turisté, kteří hledají informace o „fyzickém“ průběhu kolonizace, které jsme zatím v historických knihách nenašli. Pokusíme se o obhlídku na místě, ve kterém je možné informace získat. 

Vypravíme se do Ralské pahorkatiny s horou Ralsko (698 m n. m.), v podhůří Lužických hor.

 

Můžeme jít ze Žitavy pěšky po široké kamenité vozovce obchodníků na Hrádek, po světle modré Pražské cestě(obr. č. 4). Nebo na Ojvín a přes Lückendorf na Petersdorf (Petrovice). Získali jsme dva starší málo podrobné náčrty cest, které lze v pralesích severních Čech použít (obr.č. 6). Vlevo je starší červený, hory s Luží tam nejsou , cestu na Lemberk přes Hrádek známe. Vpravo je zelený náčrt, hory od Luže až k Lemberku jsou sice bez cest, ale  jsou tam již zakreslené Mařenice, ty jsou v horách nedaleko Krompachu. Z Krompachu na Mařenice a z Heřmanic na Lemberk, to bude po cestě nejlepší. Šli bychom ze Záhvozdí na cestu ležící jižně před Hvozdem (Hochwaldem).

 

Jak to obyčejně bývá, šli jsme na Lückendorf a pak na Petrovice a rovnou na Lemberk.

 

Budeme se držet studie pana Zdeňka Kalisty. (Historik doc. PhDr. Zdeněk Kalista, nar. r. 1900, zemřel r. 1982.)

 

Pan Kalista je rodákem z Benátek nad Jizerou a studoval gymnázium v Mladé Boleslavi. To jsou místa, která shodou okolností souvisejí s naším příběhem, protože severní i jižní část Pojizeří kolonizovali Markvartici.

Jednou z jeho historických studií je Blahoslavená Zdislava z Lemberka, kterou zveřejnil a vydal v r. 1941, za okupace. To nebyla lehká doba, zejména když se dotýkala vztahů mezi Čechy a Němci za protektorátu.

Vše o čem píšeme, leželo v té době v tzv. Sudetech.

 

 

 

 

 

Obr. č. 7
 

Pojedete-li autem od německého Likendorfu také po této silnici (obr. č. 7),

projedete Petrovicemi a v tomto místě, těsně před Jablonným se budete dívat na kopec Ralsko. Silnice zřejmě kopíruje starou středověkou cestu, která však nemusela být v zimě sjízdná. Ralsko je nejvyšší kopec v pahorkatině téhož jména. Má výrazný tvar podobný Ještědu, za Jablonným je deset kilometrů.

 

Na jeho vrcholu stojí zřícenina hradu Ralsko. Hlavním stavebním materiálem jsou kameny vyvřelého nefelinitu, který se podobá čediči (obr. č. 8). Podobně naprostá většina hradů Českolipska, jsou trosky zřejmě později postavených hradu (Fr. Gabriel – Jar. Panáček)v období těsně před husitskými válkami, jako refugium šlechty sídlící na nedalekém Vartenberku. To nám připomíná navštívený hrad Ronov u Blíževedel s podobným osudem (refugium je z latiny, útočiště i útulek pro ukrytí). Malé nálezy keramiky ze starší doby 13. st. mohou naznačit i starší původ tradice Markvarticů, která je v našem putování častá, historie je v „mlze“.

 

Nejenom husité, ale také pozdější války se Švédy a Prusy poničily původní historické stavby na Českolipsku i jinde v Českém království. Připojme také, že následné přestavby gotických hradů na zámky, zakryly původní stavby třináctého století. Na staré hrady, zpravidla stojící na vysokých a strmých kopcích se nedalo s vozy ani dobře vyjet, byly studené a pro šlechtu nehostinné. S nástupem dělostřelby se staly zničitelné. Držíme se ve většině příkladů našeho osvědčeného „prototypu“. Hrad na strmém, těžko dostupném vrcholu kopce, ohrazený hradbou s mohutnou nedobytnou a neobydlenou věží střežící slabé místo obrany, zpravidla u hlavní brány. Na ohrazeném prostoru je kamenný palác s příslušenstvím hradního dvora (typ s obrannou věží- bergfrit, v té době kulatou obr. č. 8).

 

Proto se budeme také držet spíše legendy, kterou podpoří kresba Ralska od B. Kutiny z r. 1881 (obr. č. 9), na které autor ponechal možná původní bergfritovou věž. Potvrdit existenci hradu již v prvé polovině třináctého století však může jen další archeologický průzkum.

 

 

 

 

Obr. č. 8 a č. 9

 

Uvedli jsme výše, že kolonizačními sousedy Jindřicha a Častolova byl újezd Markvarticů. Uvádí se, že jde opět o starý český šlechtický rod (v 1. pol. 13. st. asi dvacet rodin). Historie bádání popisuje hledání úsměvně. Po dost dlouhém a namáhavém hledání v archivech dospěl František Palacký k nějakému Markvartovi (ze „Zdislavy“).

 

Byl to hledaný praotec.

Na zakládací listině kláštera v Hradišti (Mnichově) r. 1144 se zřejmě objevil Palackého Marquardus. V r. 1159 je již komorníkem krále Vladislava I.. Markvart se původně objevuje na Horní Jizeře v místě Turnova, později i na dolní Jizeře, od které Markvartici následně kolonizují severní část až k Ralsku, zřejmě za pomoci cisterciáků.

Svěřený újezd velký jako úděl, bez vesnic, případně i měst a hradů neměl hodnotu velkého majetku. Stejně tak u Ronovců, s příchodem nových osadníků se to změní. V poměrně krátké době. V hlubokém středověku to muselo být „obrovské dobrodružství“, bez boje s meči a kopími.

 

Je dost obtížné si představit, jak se rytíř, který údajně pohrdá vzděláním, změní ve správce, obchodníka a schopného organizátora, který se musí obklopit svými oddanými poddanými nižší šlechty, kteří mu zajišťují na velkém prostoru lesního pozemku dohled nad dohodnutými smlouvami s lokátory. Ti zajišťují provozní záležitosti a bezpečnost kolonistů. To nemohl vykonat budoucí „vlastník údělu“ sám.

Historik situaci vyhodnotil, možná i budoucí velcí vlastníci mizeli v lesích, jako v „mlze“. Starost o velký budoucí majetek je odpojila od trvalého kontaktu s královským dvorem.

 

Markvart měl syna Heřmana, který postavil staré Ralsko (spíše pravdivá legenda). Jeho syn Markvart mladší se Ralska drží a kolonizuje okolí, ale jeho syn Havel později, již za Václava I. dostal úděl mimo své rodiště a vyměnil jej za úděl, kde kolem r. 1233 začne stavět Lewenberk. To je náš příběh.

 

Obr. č. 10

 

Jméno Havel  je v té době v Českém království neobvyklé. Poprvé se objevuje v listinách jako svědek Václava I. pod jménem „bez majetku“ latinské jméno Gallus, filius Marquardi (Havel syn Markvarta).

 

Havel je foneticky česky přetvořené Gallen (jméno poustevníka), v latině Gallus. Asi to byl středověký zlidovělý novotvar.

Sv. Gallen-česky sv. Havel (obr. č. 10), se narodil v Irsku asi v r. 550. Časem odešel do Anglie, do Francie, následně s přáteli hlásal evangelia ve Švýcarsku. V úžlabině u Bodamského jezera postavili poustevnu. Bál se divoké zvěře. Legenda vypráví, že když se na něj vrhl řvoucí medvěd, tak mu Gallen (Havel) vytrhl trn z packy a tím se stali přáteli.

 

Zajímavé je, že v listinách se objevuje Havel pod latinským Gallus, ale také pod českým Havel. To pan Kalista komentuje „což ukazuje proti všem pozdějším tradicím na naprosto český ráz pokolení markvartického“. 

První doložená zmínka o Havlovi je z 6. února 1233. Pokud bychom chtěli určit datum narození tak, jak jsme již uvedli v Praotci, použijeme

toleranci dospělosti také 18 let. Datum narození by byl v r. 1215.

 

Václav I. se narodil v r. 1205 a v r. 1215 by mu bylo 10let. A to je málo.

Přemysl, Moravský markrabě a bratr Václava I. byl o 4 roky mladší, r. n. 1209. Po druhé vzpouře r. 1237 utekl do Uher a v r. 1238 se mohl vrátit do Brna na hrad (obr. č. 11). Byl pod dohledem krále, který na markrabího vykonávali věrní královští rytíři. Mezi nimi byl i Havel. Přemyslovi bylo 29let. Havlovi by bylo možných 23 let. Pochybujme, že by král nechal odbojného a vzpurného Přemysla hlídat v Brně nezkušeným mladíkem.

Přidejme 6 let.

 

Havel se mohl narodit také v r. 1209, nebo 1208, v případě, že první údaj byl z pozdější doby. V r. 1233 mu mohlo být již 25 let, mohl být ve vojsku, které potlačilo Přemysla. Za to získal 1. úděl, který později vyměnil. V r. 1237 je mu možná 28let, to v záležitosti Přemysla již vyhovuje.

 

Obr č. 11

Původní hrad moravského markrabího nestál na Špilberku. K místu, kde hrad stál, se stále vedou dohady. Ví se, že to je nedaleko řeky Svratky ve Starém Brně.

V současnosti, po záchranném archeologickém průzkumu se za místo hradu Brnen považuje prostor mezi ulicemi  Křížové, Ypsilantiho a Křídlovické. Byly zde nalezeny zbytky historického zdiva.

(označené na obr. č. 11)

 

 (Je to dlouhé čtení, odpočiňte si, zítra je také den)

 

Nemáme tolik času a ani potřebných informací, abychom převyprávěli dlouhé osudy rodů v severních Čechách, zajímají nás jen souvislosti s novým osídlením severu. Některé události nemůžeme však minout.

 

V době, kdy jsme doputovali na Lemberk, byl Havel na Moravě.

 

Zatím neznámý rytíř Gallus-Havel (bez přídatku) se zdržuje na dvoře krále Václava I. asi jako jeho comites – šlechtic-rytíř, který pro krále zajišťoval na dvoře různé služby a především se staral o jeho bezpečnost. V r. 1233 pronikl na Moravu se souhlasem Přemysla moravského s vojskem Fridrich II. – bojovný. Král v Praze postavil hotovost, ve které by mohl být mladý Havel, a Fridricha vyhnal z Moravy. Následně dobyl Brno (obr. č. 11) a bratra ukáznil, dohodl se s ním, ponechal mu vládnutí na Moravě.

 

Havel je zřejmě opět v Brně, kde svědčí na dopise markrabího z r. 1234 Jaroslaus cum fratre suo Gallo, filii Marquardi. Jaroslav se svým bratrem Gallem, synové Marquarda. Jaroslava známe, je burgavius – purkrabí Na Kameni. Je starší a „má větší váhu“. Zanedlouho jej potkáme takto - Jaroslaus de Hruscith.

To je již Na Kameni.

 

V Brně a jeho blízkém okolí se tou dobou možná rozvíjí příběh dlouhé středověké Love Story z první poloviny 13. století, ovšem s jiným průběhem, ale slavným koncem.

 

Obr. č . 12

Žďárský klášterní kronikář Jindřich z Heimburka:

» První z nich, Zdislavu, Havel pán z Jablonné za ženu pojal.

Žila s ním později životem čistým a dala mu děti:

Havla, jenž - stejně jak matka - jen krátkého dožil se věku,

a dceru Markétu, slynoucí krásou a ušlechtilostí.«

Klášter nad Sázavou r. 1252

 

 

Víme, že s kronikáři je to „těžké“ i historik váhá, v době zápisu již v kronice dlouho nejsou mladší záznamy. Mýlí se i v délce života mladého Havla.  Zdislava je již na Lemberku, pro „Žďár“ je již také „v mlze“ (obr. č. 12). 

Zkusíme to jinak.

 

Gallus filius Markvart et Zdislava filia Přibyslavia

Havel, syn Markvarta a Zdislava dcera Přibyslava,

 

se v Brně potkají někdy, kdy je Zdislava ještě mladá dívenka a Havel je mladý rytíř hlídající poprvé Přemysla moravského na Starém hradě (r. 1233 – asi 24 let, obr. č 11). Pochybujeme, že by byla mladší než 13-14 let. Purkrabím hradu je šlechtic Přibyslav z Křižanova (obr. č. 13), otec Zdislavy. Její matkou je dost mladá Italka (ze Sicílie), která přišla do Čech (r. 1224) ve fraucimoru královny Kunhuty Štaufské (nar. 1202). Je možné, že se v té době oba i zasnoubí.

 

 

Farní kostel sv. Václava v Křižanově, na Vysočině asi 40km od Brna.

Obr. č. 13

 

Pokračování však překvapivě probíhá takto.

Když Kunhuta přišla do Prahy v r. 1224, bylo jí 22 let (o 3 r. starší než Václav I.), matka Zdislavy Sibyla mohla být ve fraucimoru ve věku 18 let (údajně má být mladá, možná o 4 r. mladší než Kunhuta). Pokud by ve 20 letech otěhotněla s Přibyslavem, mohl by být r. nar. Zdislavy v r. 1227.

Proto.

V r. 1239 je Havel opět v Brně, Zdislavě je 12 let, svatba se koná v r. 1242, kdy je Zdislavě 15 let. Končí dětství v Brně, odchází s Havlem na Lemberk. V r. 1243 se jim narodí Havel ml., Zdislavě je 16 let.

v r. 1252 je Zdislavě 25, asi se jim již narodila Markéta a Jindřich a Zdislav. Což je velmi nepravděpodobné. Podle Žďárské kroniky a tzv. Dalimila umírá v r. 1252.

Celý úsek dospělosti lze ohraničit devíti roky. Zakládá klášter dominikánů v Jabloné, spolu s Havlem později? i klášter dominikánů v Turnově. V době časté Havlovy nepřítomnosti (r. 1248-49) jej zastupuje na Lemberku a v Jabloni (historik používá překlad z latiny - » de Yabloni«, » z Jabloně «).

Nemá to smysl pokračovat, takto to nemohlo být.

 

Prověřený letopočet příchodu Kunhuty Štaufské na pražský Hrad nelze použít. Údaj o Sibyle z Křižanova ve fraucimoru r. 1224 je asi fabulace. 

 

Pokud nebyla Sibyla na Moravě před r. 2024 (před Kunhutou) a v té době neporodila Zdislavu, pak je její příchod s Kunhutou zřejmě nepoužitelný.

Pokusíme se pouze fiktivně vymodelovat možný průběh.

 

Zdá se, že bude asi rozhodující začít otcem Zdislavy.

O něm víme, že zemřel v r. 1251. Z konce jeho života je v kronice uvedeno, že před svojí smrtí (podle pana Kalisty, to popisuje kronikář žďárského kláštera Jindřich z Haimburka) odevzdal Přibyslav z Křižanova svému zeti Bočkovi z Kunštátu na zamýšlené vybavení žďárského kláštera 14 liber (≈ 7kg zlata) a 104 libry (≈51kg) stříbra. Převážnou část tohoto majetku získal z kolonizační činnosti na Českomoravské vysočině. Jakou částku získali dědici, nevíme.

 

Pouze doplníme, že byl pohřben v ambitu kláštera  minoritů v Brně. Tam si jako zakladatel a donátor i tohoto kláštera, pojistil církevní péči o svůj hrob, která také nebyla zadarmo. Klášter je dodnes nejstarším v Brně stojícím na svém původním místě, záhy v r. 1262 vyhořel a byl zcela nově vybudován s novým kostelem. V současné informaci o klášteru není mezi pohřbenými Přibyslav z Křižanova uveden.

 

Zlatá bula sicilská r. 1212

Obr. č. 14

 

Příběh jsme uvedli pouze pro to, že prokazuje konec velmože ve stáří, nikoliv náhlou smrtí. Proto můžeme konstatovat, že se Přibyslav dožil věku kolem padesáti let. Nebude moc velkou tolerancí, když použijeme

r. 1199 pro rok jeho narození.

 

Abychom zvýraznili stáří, narodil se ještě v dvanáctém století a následně v dětství z něj vychovali na dvoře krále Přemysla Otakara I., panoše některého rytíře ze svých příbuzných. Nepochybně se také stal rytířem. Pan Kalista uvádí, že možná přišel z Čech, s některým ze svých příbuzných Ronovců. Z té doby známe jen jednoho, který zemřel, údajně v r. 1216.

Praotec Smil z  Tuhaně. (Jeho třetí syn?) 

O rodu Přibyslava neznáme vůbec nic, protože byl blízko králů Přemysla Otakara I. a Václava I., pravděpodobně bude synem jiného rodu. Je mladší než byl Smil z Tuhaně, patří věkově zřejmě  ke generaci Častolova za Žitavy.

 

Fiktivní představu autora, jak to mohlo pokračovat, dovedeme pouze k narození Zdislavy. Následně navážeme na příběh, který jsme uvedli výše.

 

 Přibyslav z Křižanova  se zúčastnil nějakého důležitého tažení do Itálie v době po „Zlaté bule sicilské (obr. č. 14) ještě s Přemyslem Otakarem I. nebo s jeho bratrem markrabím moravským Vladislavem Jindřichem.  Podpora císaře Fridricha II. přisoudila Přemyslovy Zlatou sicilskou bulu.

To není málo, pro českého krále a jeho přemyslovské potomky znamená dědičnou korunu Českého království ve Střední Evropě (napořád).

 

Přibyslavovi bylo v té době 13 let, tažení ve prospěch Fridricha II. se před bulou určitě nezúčastnil.

Rozhodující zásluha přišla později. Přibyslav se nějak zasloužil, nevíme jak, ale výsledkem bylo, že se z tažení vrátil nejen bohatší, ale navíc si z Itálie přivedl hezkou mladou manželku Sibylu, snad urozenou  a navíc ze Sicílie, kde se  narodila možná v r. 1203 (později pět dětí).

 

V r. 1217 mu bylo 18 let. Sibyle je 14 let.

Přibyslav dostane a dokoupí pozemky v Křižanově, (kde se ještě kolonizuje) a začne stavět hrad a později kostel (obr. č. 13). V r. 1220 mu je 21 let a Sibyle je 17 let a otěhotní.

 

Zdislava se narodí v r. 1221.

⁕

Poněkud se nám to zamotalo, byl to tvrdý oříšek. Jak je napsáno výše, jde o fiktivní model. Ale i model může létat.

 

 

Obr. č. 15

 

Zámek Lemberk stojí na ostrohu nad levým břehem Panenského potoka, který protéká pod dalším ostrohem na pravém břehu potoka, na kterém nedaleko leží město Jablonné v Podještědí. Na stejném místě stál i hrad Lewenberk. Z doby o které výše píšeme, se zachovala pouze středověká střední část hlavní věže (obr. č. 15 a č. 22). Staré zdivo bylo nedávno objevené v základech zámku. Původní zalesněním celého prostoru byly převážně buky, podobné listnaté stromy je vidět po pravé straně zámku. Obrázek je koláž, v levém rohu je model hradu saského typu, který by mohl nalézt uplatnění v první polovině 13. st., s obrannými věžemi, hradbou a palácem (tzv. bergfrit). V pravém rohu je model naší představy hradu podobného typu, v podobě zmenšeného Bezdězu, který používáme pro  strohou gotiku v podmínkách kolonizace. Je jednoduší, proto nepřežívá dlouho.

 

 

Hluboký středověk je přísný ve víře, která pomáhá lidem jej prožít. Celá rodina Přibyslavova, včetně tří dcer, z nichž Zdislava (filia Zdislai) je nejstarší, žijí v této hluboké víře v prostředí blízkosti cisterciáckých a dominikánských klášterů ve Žďáru nad Sázavou, Křižanově a v Brně. Mniši přišli v nedávné době do Čech a na Moravu. Jejich řádovým heslem je

 

»Ora et labora «, modlete se a pracujte.

Samoty klášterů šedých bratří, zakládaných povětšině v málo přístupných a zejména zpočátku velmi neschůdných terénech bahnitého a pralesního rázu, jež bylo třeba teprve, klučit a měnit ve vzdělanou půdu, také oddělovaly jejich zbožnost v jistém smyslu od širšího proudu života.

 

To je středověká současnost kolonizace lesů Českého království.

Oba rodiče tuto církevní činnost hluboce podporují a účastní se jí. Součástí klášterů jsou také špitály, které sloužily původně nemocným mnichům, ale v době o které mluvíme, se stávají již i „prahistorickými veřejnými ošetřovnami“. V té době jsou mniši v prostředí té doby lépe znalí náročného ošetřování, zejména poranění z bojů o Jeruzalém. Matka Sibyla a dcery, zejména Zdislava, se v klášterech, které rodina podporuje nejen penězi, také účastní ošetřování nemocných a poraněných. Ještě se k tomu vrátíme.

 

Asi v r. 1239 je Havel (30 let) znovu v Brně, podruhé hlídá Přemysla a současně se asi žení se Zdislavou (18 let). Rok na to se jim v r. 1240 narodí syn Gallus – Havel mladší.

 

Zajímavé je, že v té době je zřejmě v Brně i Smil ze Žitavy (pravděpodobně v družině comites s Havlem), který se ožení s nejmladší sestrou Zdislavy, Alžbětou. Později zakládají rodinu v Lichnici na hradě Lichtenburku. Mezi starším Havlem a mladším Smilem se rozvine vřelé přátelství.

 

Je možné, že v Brně hlídá bratra krále se všemi comites také Chval z Lipé?

Smil je synem Jindřicha ze Žitavy, který má staršího bratra Častolova ze Žitavy. Ten má také syny.

 

 

páni z Lipé

Obr. Č 15a

 

Nejstarší je Jindřich, poprvé se objevuje jako svědek na smlouvě z

r. 1249. Použijeme hraniční toleranci dospělosti 18 let. (1249-18=1231).

Jindřich se mohl narodit r. 1231.

Druhorozený Častolov mladší se poprvé objeví r. 1250. (1250-18=1232)

Častolov mladší se mohl narodit v r. 1232, rok po Jindřichovi. To je možné.

Chval je nejmladší, objevuje se v rozmezí r. 1253 až r. 1262. (1253 -18=1235). Chval se mohl narodit v r. 1235. Tři roky po Častolovovi. To je možné, v r. 1262 mu je 27let. Pokud otec Častolov (starší) opravdu zemřel v r. 1253, narodil se Chval jako pohrobek. To je také možné.

Vychází nám to docela povzbudivě.

 

V roce 1262

: je Jindřichovi 31 let.

: je  Častolovovi ml. 30 let.

: je  Chvalovi 27 let.

 

v roce 1278 je Chvalovi 43 let (Může být i s králem Přemyslem II. na Moravském poli a přežije ho. Někdy v r. 1310 se o něm doslechne „Dalimil“. (Možná, si v doslechu spletl Moravské pole s úplně jinou bitvou.)

V r. 1277 je jeho synovi Čeňkovi z Lipé 24let (svědčí na listině Přemysla II.), musel se narodit Chvalovi v r. 1254, (1277-24=1253-1235=18 let).  Chvalovi bylo v době narození Čeňka z Lipé 18let. Také mohl být o 4 roky starší. To je také možné, ale bylo by mu 22 let.

 

Zkoumání nejstarší středověké historie je i v dnešní době stále závislé na zjištěných a ověřených časových údajích (letopočtech) důležitých událostí. Celá výše uvedené konstrukce věku není náhodná. Věk Čeňka je nastavený od jeho prvého zjištění rok před Moravským polem. Poté nám vyjde, že Čeněk odjíždí s Přemyslem Otakarem II. na Moravské pole v r. 1278 a odtud se již nevrátí. To otevírá ovšem příběh, ve kterém se narodil Čeněk z Lipé ml. a následně jeho bratr Jindřich z Lipé, jako pohrobek.

 

Často dochází k časovému „stlačení“ průběhu děje. Mohli bychom to nazvat „časovou kompresí“. Ví se, že rytíř podepsal smlouvu v r. 1253 (přivěsil pečeť), po té se z historie vytratí, a objeví se až za 9 let, kdy podepíše jinou smlouvu. Co se dělo mezi, se neví, ale dost často se to později zjistí. Faktem zůstává, že žije v té době. I stalo se.

 

Ponechme Smila v Brně, ale s Chvalem si prozatím „život“ nekomplikujme. Jak jsme napsali, „Dalimil“ jej objeví asi za šedesát let úplně jinde, jako chrabrého rytíře.

A mnohde se tomu věří. Určitě byl chrabrý. Bude jedním z hlavních aktérů příštího článku.

 

Havel teprve v. r. 1242 (33 let) svědčí na listině Václava I. jako Gallus de Lewenberch s přídomkem.

Předtím dostavěl hrad a oženil se.

 

Havel teprve v. r. 1242 (33 let) svědčí na listině Václava I. jako Gallus de Lewenberch s přídomkem.

Předtím dostavěl hrad a oženil se.

 

Obr. č. 16

Použili jsme stránky Mapy.cz a pomocí projekce 3D jsme vytvořili panorama rozsáhlého okolí Jablonného v Podještědí (obr. č. 16).S představou prostoru v tehdejším středověku. Kopce jsou stejné. Hranice království na kopcích Lužických hor také, vesnice a městečka se právě dotvářejí a jejich názvy se objeví v dnešní podobě. Středověkou scenérii jsme „orámovali“ hrady, které se příběhu účastní, ale ještě nestojí.

 

Žitava je přes Lemberk (Löwenberg), Mimoň, Mladou Boleslav, propojena s Prahou starou obchodní Žitavskou cestou, která směřuje na Zhořelec. Silnice se nazývá také Záhošťská (zahvozdí) a je v Mladé Boleslavi odbočena na Jihlavu a dále na Brno. V Jabloni se rozvětví, kratší směřuje na Petrovice a dále na Ojvín (Oybin). Delší pro těžké obchodní vozy, vede na Rynoltice a následně na Hrádek nad Nisou a do Žitavy. Město se rozrůstá a je nepochybně hlavním ronoveckým centrem nejen v Horní Lužici, ale v celém prostoru až po budoucí Dubou.

 

Havel dostavěl hrad a současně buduje město. V té době má jméno Yabloni (listina Václava I. z r. 1249, pochybujeme, že by si pan Kalista nevšiml nn), které je původní slovanské, (před kolonizací). Podle pana Kalisty jsou starší a původní i názvy některých současných vesnic - Kněžice,Česká ves, Postřelná a další, vesnice Markvartice (Markersdorf) a Heřmanice (Hermsdorf) nesou jména po otci Havla Markvartovi a jeho dědovi Heřmanovi z Ralska. Zajímavé je, že většina vesnic na obrázku nese svá současná česká jména i v dobách před r. 1938. Jde o dvojjazyčné označení z doby Československé republiky.

 

V dolní části koláže je hrad Lemberk umístěný do letecké fotografie bukového horského lesa z Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny. Tak přibližně, bez cest a obydlí vypadaly kolonizované lesy.

 

Na výřezu z Indikační skice povinných císařských otisků centra Jablonného v Podještědí (Gabelböhmisch Gablon-foneticky jabloň) z r. 1843, jsme vyznačili hnědou linkou ohraničení města přibližně kruhového tvaru (průměr je přibližně 380m, obvod 1200m),s původní kamennou hradbu (obr. č. 16)s popsanými místy původních brán k r. 1843, hradby jako artefakty přetrvaly částečně do současnosti. Některé další důležité stavby středověkého města jsme zaznačili a zmíníme se o nich. Naopak jsme vyjmuli baziliku sv. Vavřince a sv. Zdislavy, která v té době prokazatelně ještě neexistovala.

 

V Jablonném v Podještědí měli archeologové žně - PROPAMÁTKY r. 2020

Tisková konference - archeologický průzkum v Jablonném v Podještědí

6. únor 2020

www.propamatky.cz/zpravodajstvi/41315-v-jablonnem-v-podjestedi-meli-archeologove-zne

 

(Dosud největší archeologický průzkum středověkého sídla, pomáhal financovat Liberecký kraj částkou bezmála 5,5 milionu korun. … podařilo se poprvé objevit a zdokumentovat stav nejstaršího osídlení města v podobě polozemnic z doby před polovinou 13. století. Tehdy ještě neexistovaly náměstí a ulice a sídlo tvořila dřevěná jednoprostorová obydlí. …archeologové objevili také základy severní brány hradeb v ulici Zdislavy z Lemberka a lokalizovali jižní bránu do ulice Lidická (obr. č. 14a).

       

(obr. č. 17 a-b)

Přesto, že podrobnější informace z průzkumu jsou omezené, jsou pro nás zásadní svým potvrzením, že před polovinou třináctého století na ostrohu mezi Panenským a Heřmanickým potokem jsou zjištěny počátky osídlení budoucího města. To koresponduje s našimi uvedenými informacemi o počátcích města kolem r. 1233 - r.1240.

Na obrázku středu města znázorňujícího „Yabloni“ -„Gabloni“ z předem upraveného císařského otisku z r. 1843 (obr. č. 16 a 17) je stejné vyobrazení, jako na přetištěném obrázku z výše  uvedené tiskové zprávy (obr. č. 17a). Vnější okruh hradeb je prakticky totožný, zdá se, že jsme se tvarem a umístěním s archeology docela shodli, průběh hradeb na širokém ostrohu se sám nabízel.

 

Obr. č. 18

 

Potvrzením však je (obr. č. 17a a 18), že na vyobrazeních je barokní chrám-bazilika umístěný uvnitř hradeb velkého ohrazení. To znamená, že hradby zřejmě stály v tomto provedení až kolem r. 1696, kdy se začal stavět nový dominikánský konvent a následně i nový chrám.

 

K tomu pouze dodáme, že pokud byly postaveny za Havla, tak s největší pravděpodobností byly hradby spolu s městem i dominikánským konventem totálně zničeny, ve dvou taženích husitů na sever do Horní Lužice v letech r. 1425 – r. 1426. Stávající artefakty hradeb jsou zřejmě postaveny z doby před, nebo v průběhu Třicetileté války. Rozvaliny starých hradeb byly spíše použity na obnovu zničených budov. Havel teprve v. r. 1242 (33 let) svědčí na listině Václava I. jako Gallus de Lewenberch s přídomkem.

Předtím dostavěl hrad a oženil se.

 

  Obnovené město pravděpodobně dlouhou dobu nebylo opevněné. Proto také neexistují žádné důkazy existence starých hradeb, základy jsou nejspíše zakryty současnou zástavbou. Přemysl Otakar II. od samého počátku vlády realizoval obrannou doktrínu opevnění měst a hradů zejména v místech, kde byly zlikvidovány staré mohutné obranné lesy. Byl si vědom důsledků odstranění lesní „hradby“. To se také týkalo Žitavy a Jabloni a i celého pohraničí.

 

Ještě je třeba doplnit, hradby z počátku druhé poloviny třináctého století již mohly ohradit obrysy skutečného půdorysu starého města. To znamená, že zde existovalo základní vybavení ulic a pevných staveb a obě brány.

Ve srovnání s městem v době před třicetiletou válkou bylo asi podstatně menší. Neznáme podrobnější informace z výše uvedeného archeologického průzkumu, který by potvrdil shodnost místa náměstí, a rynku s rychtou. Snad jedinou ověřenou stavbou té doby je původní kostel sv. Kříže.

 

                      

Obr. č. 19 (obr. fotografie vlevo je ze Zdislavy z Lemberka)

 

Přikláníme se k představě, která respektuje polohu města v přirozeném prostředí dlouhého nevysokého hřebene s ostrožnou, která se dá opevnit a bránit. Ve velikosti starého centra několika ulic s rynkem na průběžné Žitavské silnici. Tato představa je znázorněna na výše uvedených půdorysech žlutou linkou (obr. č. 16 a 17).

 

Je nepravděpodobné, že se Havel z Lemberka rozhodl stavět hradby v rozsahu současných zbytků (obr. č. 19 je ze současné Okružní ulice). Součástí nejstarších hradeb byly určitě příkopy zejména na jihozápadní a severní straně, kde není ostroh strmý.

 

Vrátíme se k závěru archeologů obr. č. 17a- b

 

Pokusme si představit město v období první poloviny vlády Přemysla Otakara II. Ještě za Havla.

Umístění základů dolní brány do místa křižovatky Lidické a Cvikovské by znamenalo, že v jižní části pod náměstím byly v hradbě dvě brány. Druhá brána- Dolní - Pražská je vedle původního kostela sv. Kříže (Narození Panny Marie) s informační deskou a vizualizací(obr. č. 20 - z vizualizace v místě brány).

V porovnání s tvarem hradeb archeologů (obr. č. 17a a 18), kde je i bazilika umístěna uvnitř hradeb se nabízí, že hradby stály v tomto provedení až v r. 1699, kdy se nový konvent dominikánů a chrám sv. Vavřince a sv. Zdislavy začaly stavět.

 

 

Toto  vyprávění svým rozsahem přesáhlo více jak padesát stránek. Proto bylo třeba jej rozdělit na dvě části, které jsou zveřejněny současně.  Ve  druhé následující části jsou ponechána očíslování obrázků v posloupnosti jaká byla v této první části.

 

Zdroje použitých informací jsou uvedeny v závěru  druhého článku.

 

 

 

Všechny členy

Spolku

TRÁVNÍK a NADĚJE

a naše příznivce,

Trávnicko – Nadějského zpravodaje,

Trávnicko - Nadějský zpravodaj

 

 zdraví

jeho administrátor

 a také

pozorný turista.

 

 V Praze 17. dubna 2026