Deset prvních  podzimních  výletů,

pochodujících trávnických důchodců.

(PPD)

 

Zima pomalu končí, někdy se „zákeřným počasím“ kolísání teplot, které probouzejí jaro dříve, než by mělo nastat. To pro nás v Trávníku a Naději znamená, že na všech zahradách nás chalupáře a domkaře čeká hodně práce.

 

Náš Spolek Trávník a Naděje v průběhu zimních měsíců, které kupodivu byly dost mrazivé a po dlouhé době na sníh štědřejší než v minulosti, také prožíval období „zimního“ klidu. Byl čas ohlédnout se do minulosti a prohlédnout si fotografie z nejméně deseti posledních let.

 

Archiv narostl hlavně tím, že po dobu existence penzionu U Naděje jsme se mohli v jeho restauraci dlouhodobě scházet a také zde a na zahradě konat setkání poměrně velkého společenství lidí, kteří se v Trávníku a Naději znají od svých dětských let. Dokonce mnozí z nás do staré školy, která se v devadesátých letech stala penzionem, v padesátých letech na jaře a na podzim chodily do pětitřídní školy.

 

O této historii před i po r. 1945 jsme se Zdeňkem Procházkou napsali a zdokumentovali jak Trávník a Naděje vypadaly před r. 1938 a poté co zajímavého a i pro nás závažného se událo až do současnosti. Najdete tyto informace na webových stránkách  Trávník a věci okolo a Trávnicko-Nadějského zpravodaje.

 

Někdy počátkem září v r. 2010, jsme se my starší (již v seniorském věku) v penzionu shodli, že jsme již zapomněli, jak to vypadá ve Svoru na dominujícím  kopci Klíči.  Slovo dalo slovo a 21. září jsme se na Klíč vypravili. Lepší letní den jsme si nemohli vybrat. Netušili jsme, že tím zahajujeme pravidelné konání zářijových výletů na více než deset příštích let.  Zdeněk Procházka později vzhledem k věku pochodníků navrhl, abychom tuto bohulibou činnost nazvali Podzimním Pochodem Důchodců, tak vzniklo PPD.

 

 

Obr. č. 1

 

 

21. září 2010 bylo dopoledne na vrcholu Klíče slunečno, teplo a také byla dobrá viditelnost. Samozřejmě se hodně fotografovalo. Zdeněk toho využíval, protože chtěl na svém blogu napsat článek (obr. č. 2). 

 

 

Obr. č. 2

 

Pod kopec jsme se však dopravili auty. Když jsme z nádherné vyhlídky sešli k autům, tak jsme se s Jirkou Novotným domluvili, že to dojdeme pěšky přes Rousínov a Milštejn do Naděje. V té době neprobíhaly žádné velké přestavby ve Svoru a tak jsme dorazili  na cvikovskou silnici do Rousínova (obr. č. 3), která směřovala k lesní odbočce na hrad Milštejn. V květnu tohoto roku postihla celé polesí okolo Milštejna velká potopa s vichřicí s příznaky tornáda. Postihla i rozvodněný Rousínovský potok, který strhl most. K místu jsme dorazili v době, kdy již byla silnička opravená, a na místě starého mostu umístili vojenští ženisté provizorní ocelový most.

 

 

Obr. č. 3

V Rousínově jsme v penzionu Milštejn chvíli poseděli a posvačili. Následně jsme odbočili po červené značce na hrad Milštejn. V prostoru před skalní bránou (obr. č. 4) jsou zbytky odklizeného polomu. Zajímavé je i zaclonění brány jako v tunelu.

 

 

 

Obr. č. 4 a 5

 

Na druhé fotografii stojí Jirka před skálou, v pozadí s Jezevčím vrchem (obr. č. 5). To je zcela nový výhled z lesa. Před tornádem zde byl vysoký les. Koncem léta byla již skutečná „paseka“ vyčištěná od polomů.  Po šestnácti letech je v současnosti již na bývalé několika hektarové pasece nový vzrostlý les.

 

 

Obr. č. 6

 

V následujícím roce 22. září 2011, jsme si Rousínov zopakovali znovu. Vyšli jsme z Trávníku lesní cestou do cvikovského Martinova údolí, kolem plicní léčebny až  do Rousínova k penzionu Milštejn (obr. č. 6). Dnes můžeme potvrdit, že PPD v celé délce svého trvání, vždy doprovázelo pěkné počasí.

Na této „občerstvovací stanici“ v pohodě sedí právě utvořený základ PPD ve složení zleva - Jirka, Zdeněk, Petr Němec z N. Boru (Jirka s Petrem se znají z práce a nyní jsou i příbuzní.) a Vít-Vítek Stanislav (autor článku a administrátor Zpravodaje). 

 

 

 

Obr. č. 7 a 8

 

 

(Tzv. sirný pramen- okrovými bakteriemi (Leptothrix ochracea), jimž se ve zdejší vodě bohaté na železo daří-Wikipedie)

 

Prohlédli jsme si velmi pěkně upravené a dostupné Sirné prameny (obr. č. 7).

 

Údolím podle Hamerského potoka jsme dorazili k právě vypuštěné a opravované přehradě Naděje (obr. č. 8), nad osadou Hamr.

Celý náš pěší výlet patřil k dlouhým pochodům, tehdy jsme to pochodování mysleli dost vážně (obr. č. 9).

 

 

 

Obr. č. 9

 

Rok poté, 23. září 2012 jsme z dnes již neznámých důvodů absolvovali PPD jen dva pochodníci. Je možné, že původně bylo vše domluveno, ale jak se často stává, je to jinak, důvody jsme již pozapomněli. Základní sestava se omezila jen na Jirku Novotného a Vítka. Avšak výlet, jak jsme již napsali, proběhl opět za krásného počasí, pěšky pouhých asi 8 kilometrů, ale velmi pestrý.

 

Na nádraží do Svoru nás autem odvezl Pavel Rutar. Tou dobou se ještě u pokladny kupovaly jízdenky. Než dorazil od Boru vlak, tak jsme ještě stihli na starém, nepoužívaném kolejišti (obr. č. 10) objevit část kolejí staré cvikovské železniční dráhy, po které se v našem dětství jezdilo vlakem do Cvikova.

 

 

Obr. č. 10

 

Několik metrů za zeleným křovím je hluboká stráň s původní frekventovanou silnicí. Naše jízda vlakem (ještě motorákem) byla krátká, jen do stanice Jedlová (pod horou Jedlová). Jízda vlakem je pro děti a seniory, sváteční změnou.

 

Stručně:

 

Z Jedlové jsme se vypravili do kopce na sedlo mezi horou Jedlová a kopcem s hradem Tolštejnem (obr. č. 11). Hrad je zachovalá a upravená zřícenina. Vyhlídka je na sopečném znělcovém suku, možná jde o původní sopečný sopouch. V době naší návštěvy jsme již mohli využít pěkně rekonstruovanou restauraci, kde jsme poobědvali.

 

Obr. č. 11

Následně jsme prošli pod úbočím Jedlové se sjezdovkou, a po značené cestě jsme dorazili na velmi pěkně ošetřenou památku křížové cesty na Křížový vrch v Jiřetíně. Z náměstí v Jiřetíně jsme po silnici na Krásnou Lípu, nedaleko na okraji Jiřetína dorazili k zajímavé expozici štoly sv. Jana Evangelisty, kde se od 18. století těžil stříbronosný galenit a chalkopyrit (obr. č. 12). Poté jsme již směřovali Jiřetínem na křižovatku silnic Rumburk-Varnsdorf, autobusem jsme dorazili do Cvikova a s přestupem do Trávníku, ještě za světla.

 

Mohli jsme se jen usmívat, když jsme ještě večer převyprávěli všem přátelům v restauraci Penzionu u Naděje (obr. č. 13) zážitky z našeho výletu.

 

 

 

Obr. č. 12 a 13

 

V následujícím roce 2013 jsme 17. září vyrazili k jihu. Rozhodli jsme se, že vyrazíme směrem na Cvikov, nikoliv po silnici, ale po modré značce na Zelený vrch a prohlédneme si na hřebeni Kalvárie Boží hrob. Zajímavé je, že kopec s názvem Kalvárie (z císařského otisku), je hřebenem spojujícím Trávnický vrch a Zelený vrch. Oba kopce jsou znělcové, ale poustevna z r. 1738 a pozdější kaple Božího hrobu stojí na čedičové skále (obr. č. 14). U ní stojíme také.

V tomto roce jsme tvořili trio pochodníků, které již lze označit PPD. Prošli jsme renovovanou Křížovou cestou kolem dětské léčebny na cvikovské náměstí. Dále k rybníku Veseláku a po žluté značce do Údolí samoty.

 

 

 

Obr. č. 14

 

Turistická stezka je místy úzká pouze pro chodce, ale má i udržovanou studánku. Údolí samoty končí na rozcestí s Údolím vzdechů, cesta se rozšíří a otevírá se prostor velmi zajímavých pískovcových skal. Začali jsme fotografovat. Zdeněk a Jirka fotografují na odvrácené stěně skalní reliéf Krista po bičování (obr. č 15). Otevírá se široké údolí Dobranovského potoka, po pravé straně míjíme Panenskou skálu (s poněkud nepanenským, ale výrazným rysem (obr. č. 16), další je s odstupem Čertova skála.

 

 

 

Obr. č. 15 a 16

 

Přicházíme na křižovatku cesty do Radvance a odbočující cesty do Nového Boru. Jdeme do Radvance, kde se naobědváme v hospodě U mlejna, kde také sídlí obecní úřad Radvanec.

Stejnou cestou se odpoledne vracíme na křižovatku do Nového Boru.

 

Již od hlubokého středověku směrem od České Lípy procházela Radvancem stará Pražská silnice, směřující na Jiříkov a Budyšín. Na křižovatce, kde odbočíme na Bor se ze zemské cesty oddělila další významná Lipská cesta (přibližně po dnešní cyklostezce do Cvikova) a přes Krompach do Žitavy.

 

Dále jsme pokračovali na Bor po tzv. Hraběcí cestě, (také se zajímavou historií), která míjí výrazný skalní hřeben Havraních skal, na které jsme vystoupali, a fotografovalo se. Dorazili jsme do autobusového nádraží v Novém Boru a autobusem jsme se vrátili do Trávníku. Kupodivu jsme ušli 15 kilometrů.

 

 

 

Obr. č. 17 

 

Výlet, který prezentuje obrázek z hraničního přechodu na konci Krompachu pod Valy (obr. č. 17), patří k nejhezčím a nejzajímavějším PPD. Udál se opět 9. září v r. 2014, opět za tradičního počasí. Za námi (před námi) jsou lázně Jonsdorf.

 

Jonsdorf má přátelské kontakty s Cvikovem a o prázdninách sem ze Cvikova jezdí linka německého turistického motorového vláčku na kolech. Jezdí každé úterý a čtvrtek za přátelské jízdné, vozí rodiče s dětmi (také babičky a dědečky s vnoučaty). Až na hrad Oybin. 

Již tehdy bylo místo označené hraniční německou cedulí, ale při jízdě vláčkem ze Cvikova, který se na děravé a nerovné asfaltce dodrncal do místa, kde stojíme, jsme slyšeli, že jsme již v Německu (obr. č. 17). Po opravené české asfaltce to již nepoznáte.

 

Starší pánové, v rozšířeném PPD o Jana Sládka (Honza) z Trávníku, došli na hraniční přechod z konečné linky autobusu v Krompachu u Zámku, po zdolání kopce na Valy.

 

 

 

Obr. č. 18

 

Hlavním cílem byla prohlídka Jonsdorfských mlýnských lomů (Mühlsteinbrüche Jonsdorf). Okolí lázní, obklopené skalami, je romanticky zajímavé (obr. č. 18). Protože máme nejzajímavější části výletu zdokumentované, využijeme je v některém příštím vydání Zpravodaje.

 

Celý pochod jsme po přechodu české hranice u Krkavčích kamenů zakončili na Juliovce. Ušli jsme asi deset kilometrů. Zpět do Trávníku jsme opět použili autobus.

 

 

 

 

Obr. č. 19 a 20

 

Na hradě Oybin jsme byli často, ve Zpravodaji si povídáme o jeho historii vícekrát. S PPD jsme tam 10. září 2015 byli poprvé. Zdeněk se vypravil s manželkou Věrou, připojil se Láďa Drbohlav s manželkou Vlastou a ostatní znáte. Přátelé nás obětavě dovezli na Valy v Krompachu auty a po lesní cestě jsme dorazili do podhradí v Oybinu pěšky. Tam se Láďa s Vlastou a Věrou odpojili a vypravili se na prohlídku pod hradem s kavárnou.

 

Zbylá vrcholová trojice prošla na hoře Oybin vše, co se dalo navštívit, i cameru obscuru v domku na vrcholu hory.

Zdeněk se rozhodl, že napíše o výpravě ve svém blogu Trávník a věci okolo  a dal se do fotografování hned za pokladnou (obr. č. 19).

Poobědvali jsme v občerstvení při restauraci, vedle trosek krásného gotického chrámu, stále s výbornou akustikou a odpoledne jsme se sešli s druhou částí účastníků na autobusovém nádraží. 

 

Abychom ušetřili čas a síly, zakoupili jsme si asi za dvě, nebo tři € jízdenku turistickým autobusem na dominantní a známou pohraniční horu Hvozd (749m n. m.), čnící vysoko proti Oybinu, a tím jsme se však  připravili (rádi) o slušný turistický výkon, dostat se pěšky na kopec s převýšením 350 metrů. Chválíme autobus (obr. č. 20), který za pár minut vystoupal zpět do osady Hain a odtud dost strmou silničkou nás dovez na horu. Dominantní Hvozd (Hochwald) z Čech vidíme jako stolovou horu. Hora je půdorysem třírohá.

 

Přešli jsme na protilehlou stranu, kde je stará krásná rozhledna (vstupné automatem asi za 3 €) s nádherným, rozsáhlým rozhledem. Z rozhledny a po úbočí Hvozdu jsme již do Hainu došli “po svých“. Z Hainu jsme se ještě šli podívat na známé, velmi pěkně opravené Lužické boudy. Následně jsme putování dokončili na blízkých Valech (obr. č. 21 - Zdeněk, Láďa, Vlasta, Věra, Jirka a V. to fotografuje),  v restauraci Na vyhlídce.

Abychom nezapomněli, opět bylo hezky.

 

 

Obr. č. 21

 

Se stoupajícím věkem účastníků PPD se prosazuje časté příjezdové a dojezdové použití veřejné hromadné dopravy. Ještě dost dlouho před naším prvním výletem PPD jsme uspořádali hromadný výlet našich trávnicko nadějských přátel, do východní části Lužických hor na Popovu skálu. I tehdy (za mlada) jsme do Rynoltic ze Cvikova jeli autobusem.

 

Když jsme dorazili pod skálu, tak se ozývalo reptání, cesta na kopec byla neupravená, takže na hodně strmou vyhlídku vystoupali jen „nejodolnější“, avšak letním vedrem znavení pánové, (téměř všechny naše pochody provázelo krásné počasí), ženy odpočívaly pod kopcem. Dlouhou cestou směrem na Petrovice jsme vyhladověli a v Petrovicích, kam jsme dorazili žízniví, měli zavřenou hospodu.

 

Poté mlčky, s výrazem zoufalství jsme pochodovali po Hřebenovce směrem na Mařenice. Po strastiplných „kilometrech“ a i ojedinělých osobních hádkách, jsme došli na Babiččin odpočinek, odkud jsme viděli věž kostela. Pole pochodníků se roztrhalo v rychlém tempu zoufalců s vědomím, že proti kostelu stojí skvělá „Huskyho“ hospoda. Trať jsme ušli, věděli jsme, že asi bude delší. Byla, skoro čistých dvacet kilometrů.

Dlouho se o tom vyprávělo i v širokém okolí.

 

 

  

Obr. č. 22 a 23

 

S těmito zkušenostmi jsme se po létech rozhodli, Popovu skálu zopakovat. Patnáctého září 2016 jsme v Rynolticích vystoupili z autobusu a před polednem jsme byli na skále (Obr. č. 22). Bylo nás pět.

Jak vidíte, slunce bylo nad hlavami, ale v září již bylo velmi příjemně. Popova skála je poslední skalnatá severovýchodní vyhlídka Lužických hor.

Vrcholové družstvo tentokrát obstálo, již v trvalejším složení (obr. č. 23).

Skála tvoří osamocené torzo na stejnojmenném kopci s výškou 568 m n. m. (obr. č. 22). Tím že převyšuje okolní kopce a je solitérní, je z vyhlídky kruhový výhled na Ještědský hřeben a na protilehlé straně na Hrádek n. Nisou a na Grábštejn. V pozadí je Žitava a důl Bogatyňia (obr. č. 24-panorama). Za nimi je německo-polská rovina, táhnoucí se až k Baltu.

 

 

Obr. č. 24

 

Měli jsme také trochu smůlu, autobus z Horního Sedla do Rynoltic nám ujel a 6 km se nám již nechtělo šlapat. Nevyšlo nám vše podle plánu. Z  Popovy skály jsme šli po jiné značce a v Horním Sedle hospoda nebyla. Stejně jsme ušli jedenáct kilometrů. Trochu jsme to  napravili v Rynolticích, než nám přijel autobus.

 

 

Obr. č. 26

 

 

Když jsme v počátku léta r. 2017 plánovali PPD na září, tak již jsme mysleli, že v okolí Trávníku a Naděje již máme, jak se říká „splněno“. Až Zdeněk po zkoumání v mapách objevil, že kousek za Drnovcem ve skalách ke Kunraticím jsou ukryté skalní reliéfy, které neznáme. Další reliéfy jsou na žluté značce do Mařenic.

21. září 2017 jsme se ve složení Jirka, Petr, Zdeněk, Vítek, připojil se k nám  Josef (Pepík) Krabec, coby vášnivý cykloturista, který za námi na oběd do Kunratic u Cvikova také dorazil.

 

Z Trávníku jsme vyšli po modré značce k Zelenému vrchu, dále směrem na Mařeničky. Přišli jsme na silnici do Drnovce, kam jsme také dopoledne dorazili. Z Drnovce jsme šli po žluté značce směrem na Kunratice, která se v místě odbočky od staré liberecké silnice odklonila do hlubokého úvozu. Cesta vedla mezi skalami až ke skalní kapli (obr. č 25).

 

Obr. č. 25

 

 Od kaple jsme došli do Kunratic, kde jsme v Kunratické hospůdce poobědvali, za námi dorazil na kole i Pepík. V malém parčíku před školou je hezká socha - pomník císaře Josefa II., před kterým jsme se všichni vyfotografovali (obr. č. 26). Socha vznikla v r. 1882 z lidové sbírky na památku zlidovělého habsburského císaře, který vesnici Kunratice navštívil. Zajímavé je, že socha byla odlitá z litiny.

 

 

Odpoledne jsme pokračovali v pochodu po levé straně Svitávky (po silnici na Mařeničky). Celý prostor zalesněného ostrohu po levé straně potoka Svitávky až do Mařeniček, je tzv. Kunratické Svýcarsko. 

Je to pestrá směs naskládaných obrovských pískovcových balvanů, zřejmě kdysi způsobený kontinentálními ledovci. Naleznete zde tesané skalní kaple, jeskyni a reliéfy.

 

Odpočinuli jsme si na trávě u Horního rybníku, jak jinak než na sluníčku. Přešli jsme po hrázi na druhou stranu po žluté značce, minuli jsme  skalní reliéf oltáře Nejsvětější Trojice. Došli jsme po silnici v Mařenicích a poseděli v hospodě U tří lip.  Nebyl to krátký výlet, ušli jsme  12 kilometrů. Do Trávníku jsme asi dojeli autobusem.

 

 

Obr. č. 27

 

Výlety PPD mají tradici delší než deset let. Jak jsme výše napsali, není to jako „za mlada“. Ještě do „nedávna“, jsme každoročně pořádali pochod, nazývaný Lužická třicítka. Šlo později o čistě „pánský“ pochod. Původně se chodil asi v polovině sedmdesátých let ještě v létě, to se jej účastnily i ženy (naše). Usoudili jsme, že to chce silné a vytrvalé jedince a tak se pochod přesunul každoročně před Silvestr, po Vánocích. Když nebyl sníh, šlo se pěšky.

 

Délka Lužické třicítky se omezovala počasím, upřednostnil jej stav sněhu. Konal se většinově na tehdejších dřevěných běžkách, zpravidla sovětské výroby, (pokud jste je rozlámali, koupili se nové). Těšili jsme se na to celý rok a mluvilo se o tom další rok. Byl to okružní všestranně

 

 

vytrvalecký pochod v délce více jak 25 km. V druhé půli, zpravidla od hospody na nádraží Jedlová (1. hospoda, obr. č. 27), (kde vrcholila lehčí část tratě) a končil po Mařenicích v restauračním zařízení v Trávníku. (Asi by bylo dobré napsat další článek.)

 

 

 

Obr. č. 28 a 29

 

Tímto jsme uvedli další (možná památeční) výlet PPD z 19. září 2019.

Šli jsme na Tolštejn. Do Svoru na vlak nás opět odvezl Pavel Rutar. Ve vlaku již seděl Petr Němec z N. Boru, výstup na Tolštejn jsme započali právě na symbolickém místě tehdejší nádržní krčmy, kde se tehdy otevírací a zavírací doba řídila podle jízdních řádů vlaků. Nedá se to srovnat s místem, kde sedíme nyní. Byla to nádherná součást té „Třicítky“.

 

Od nádraží do kopce a dále po hřebeni od hory Jedlová po silničce je to necelé dva kilometry. Byl to odpočinkový pochod (obr. č. 28). Při posezení v pěkné restauraci, která vznikla z původního hobrového přístřešku z dob naší Třicítky, jsme dobře poobědvali (obr. č. 29).

 

 

Obr. č. 30

 

Prohlédli jsme si, co zbylo z původního hradu, prošli jsme turniketem a obhlédli okolí (obr. č. 30). Díváme se na sousední horu Jedlová a vnitřně se divíme, proč jsme se nevypravili tam? Otázka zní dobře, odpověď je jasná. Vrtíme hlavou, pod kopcem je cedule. Autem na Jedlovou mohou jet jen bydlící hosté. Pěšky?

Pěšky jsme prošli z Tolštejna po pěkných asfaltových cestách mezi domky a chalupami na stráni nad Lesnou, kterou jsme na „Třicítce“ v jiných místech sjížděli na běžkách (Tolštejn byl dlouho uzavřený, později otevřeli provizorní bufet).

Ze stanice autobusu v Lesné jsme dorazili do Svoru, následně do Cvikova (obr. č. 31a- autorem je Jirka Novotný) a s přestupem jsme v Trávníku.

 

 

Obr. č. 31a

 

Jen poznámka.

Nezachovala se vzpomínka, proč jsme v r. 2018 neuskutečnili PPD.??

 

 

 

Obr. č. 31 

 

Vrcholové družstvo odpočívá, jsme na Luži (obr. č. 31). Pokolikáté? Vždycky je jiná.

Je 8. října 2020, Slunce je tam kde má být. Je 10:25, Pavel nás jako obvykle dovezl k Chatě Luž, vzpomínáme, byl s námi na Klíči. Nohy „neposlouchají“ jak mají, PPD si odpracoval, díky.

 

Vrcholový kužel hory Luž je zdaleka charakteristický, i když převyšuje pláň k Pěnkavčímu vrchu opticky jen o140m. Výstup je krátký, ale zadýcháme se (obr. č. 32). Na vrcholové planině je na německé straně postavena prostorná vyhlídková věž vysoká asi devět metrů.

 

 

Obr. č. 32

 

Rozhodli jsme se, že budeme pokračovat v sestupu na německou stranu, z místa kde před r. 1945 stála menší česká chalupa a velká německá turistická chalupa. Až k ní vedla z německé strany obslužná silnička, po které nyní procházíme severní stranou Luže, k hotelu ve Waltersdorfu s okolním zimním střediskem s několika sjezdovkami.

 

V tomto místě byl na hranici u Waltersdorfu funkční pohraniční přechod mezi Saskem a Českým královstvím ještě před r. 1846, (podle císařských otisků). Od vzniku Československé republiky je zde zřízena česká celnice na tehdy kvalitní kamenné (štětované) vozovce do vnitrozemí. V době před Mnichovem 22. září 1938   byla celnice přepadena německými sociálfašistickými bojůvkami (Sudetoněmeckého freikorpsu) a celníci jí museli opustit. Následně se z Dolní Světlé vrátili, freikorps vyhnali a celnici ubránili. Proběhlo jednání v Mnichově, a následné předání celnice Němcům.

 

V místě této celnice byl zřízen památník obráncům celnice a všem hraničářům (obr. č. 33). Na každoroční oslavu výročí obrany celnice, pravidelně v té době dochází i Zdeněk Procházka. Zdeněk se zná s organizátory zřízení památníku, ve spojení s organizací  Československých legionářů z Mladé Boleslavi. Zajímá se především o průběh bojů o tuto českou celnici v Lužických horách. 

 

 

Obr. č. 33

 

Pochod jsme zakončili v restauraci Windows v Dolní Světlé (již s rouškami za Covidu -19). Do Trávníku jsme z Juliovky asi dojeli autobusem. Výlet na Luž proběhl opticky v menších rozměrech, ale ušli jsme skoro 7 kilometrů a dosáhli jsme nejvyšší možné výšky 793 m n. m.. Byli jsme na vrcholu Luže. (Nepočítáme výšku rozhledny 9m.)

 

 

Obr. č. 34 

Obrázek, na který se díváte (obr. č. 34) není z počátku výstupu na kopec Ronov. Naopak, zjevně unaveni z krkolomné cesty od vrcholu. Tak jak je to napsáno na poutači pod kopcem, přes Suťový les s kamennými moři.

Některé výlety byly nezapomenutelné, k nim patří hrad Ronov na stejnojmenném kopci, kde jsme se octli 9. září 2021. Na nádraží ve Svoru nás dovezla tentokrát paní Lenka, manželka Pepíka Krabce. V N. Boru přistoupil Petr Němec. Cestovalo se vlakem za Covidu-19 (obr. č. 35), do České Lípy. Zde jsme přestoupili na linku do Litoměřic a vystoupili jsme ve Stvolínkách. Po červené značce jsme, (opatrně opět připomínáme-krásný slunečný a teplý den) malebnou přírodou směřovali k stále viditelnému „kopečku“ s homolovitým profilem, na kterém jsou viditelné trosky hradu.

 

 

Obr. č. 35 a 36

Pobyt na hradu popisovat nebudeme, povídání o Ronově je stále na stránkách tohoto Zpravodaje. Pouze doplníme, že na hradě prakticky vznikl celý další seriál povídání o dávné historii blízkého okolí našich vesniček Trávníku a Naděje (obr. č. 36).

 

 

 

Obr. č. 37 a 38

Náš pochod od Ronova směřoval do nedalekých Kravař, které mají velmi zajímavou historii již ze třináctého století. Za pozornost stojí řada místních památek. Na obědě jsme byli v restauraci U Doušů, kam za námi dorazili manželé Rutarovi (obr č. 37 a 38) autem.  Spěchali a po obědě odjeli. Na terase bylo velmi příjemně, popovídali jsme si. To jsme ještě netušili, že Ronov byl posledním výletem Zdeňka s PPD. Zhoršilo se mu onemocnění očí a začal odmítat účast na delších pochodech. Dvou dalších PPD se již nezúčastnil. Ve vysokém věku se snažil obtíže překonat.

 

  Příjemné odpoledne jsme ukončili na náměstí, kde byla stanice autobusů. Odjeli jsme do České Lípy na autobusové nádraží a následně do Trávníku.

 

Ještě dva další roky PPD vykonal pochody ve dvou velmi hezkých výletech, v r. 2022 do rokle Peklo u Zahrádek a v r. 2023 poslední výlet na zajímavý kopec s hradem na Zámeckém vrchu u České Kamenice.

 

 

Závěrem ještě tichou vzpomínku.

 

Naše podzimní pochody PPD jsme popsali v deseti příbězích. Každý rok má svůj příběh.

 

Zdeněk se zúčastnil devíti. Pochodový námět často vznikal u něj. Povšimli jste si, že ve všech

 

reportážích je nejméně jedna účastnická fotografie s ním. To je naše tichá vzpomínka.
 

 Zdeněk Procházka již mezi námi není. Tiše odešel 22. února po krátké nemoci, jejíž prvotní

 

příčinou mohlo být i malé nachlazení. V tomto roce by se dožil osmdesáti sedmi let.

 

 

 

…r. 2014, před dvanácti léty. Zdeněk v tom roce slavil kulatiny 75, je nejstarší.

Obr. č. 39

 

Byl nejenom aktivním turistou v našem seriálu, nemáme zde místo, abychom popsali, co všechno dělal a

 

měl rád. Byl vždy dobře informovaný a měl přehled nejen o „Světě“, ale i o technických novinkách, nebo

 

historických faktech, zejména se zajímal o okolí Cvikovska, jehož součástí jsou i naše vesničky. Měli jsme

 

si společně o čem povídat.

 

Bude nám chybět.

 

 

 

Fotografií měsíce, ve kterém byl tento článek zveřejněn ve Zpravodaji, je obrázek z Luže (obr. č. 40), vyfotografovaný ve směru k polskému povrchovému uhelnému dolu s elektrárnou Bogatynia -Trzcinietz.

Shodou okolností vyhodnotila elektronika fotoaparátu své nastavení podle kontrastního slunečního osvětlení vrstev mraků tak, jak je to vidět na fotografii nad blízkou Žitavou.

Výraz snímku a situace v okolí města, uhelného dolu s velkou elektrárnou a s blízkými vrtulemi nabízí symbolickou představu, kterou jsme vepsali do jeho názvu.

Situace na „bojišti“ naznačuje, kdo po třiceti letech zvítězí.

.

 

z Luže

„Třicetiletá válka“ v r. 2020

Obr. č. 40

 

Všechny členy a příznivce

Spolku Trávník a Naděje,

a čtenáře jeho Zpravodaje,

zdraví jeho administrátor,

a předseda Spolku

Vít (Vítek) S t a n i s l a v

 

V Praze 12. března 2026